Don't Be Silly

830 33 4
                                    

Celou noc jsem nespala. Ani jsem si neuvědomovala kolik je hodin a ani mi to nevadilo. Měla jsem kruhy pod očima, ale přesto jsem nebyla unavená. Pořád dokola jsem se snažila přijít na to, jak se mi uzdravila ta ruka... A celkově, jak jsem nabrala tak rychle síly. Stále dokola se mi chtělo brečet a vždycky jsem se přemohla.

Konečně se Klaus probudil. Uslyšela jsem jeho nádech a otočila se. Dívala jsem se na něj s kamennou tváří. On se na mně jen tázavě podíval.
„Ty jsi nespala?" Zamumlal a zvedl se do sedu. Já jsem jen zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že kdybych promluvila, vyšlo by jen zachroptění. Měla jsem dost sucho v krku. Klaus jen zakroutil hlavou a já si až teď všimla, že je jen ve spodním prádle. Chtěla jsem se otočit, ale zaujalo mě jeho tetování na hrudi. Měl ho celkem zajímavé. Radši jsem se rychle odvrátila, protože jsem postřehla, že se Klaus šklebí. Pak se zvedl a oblékl si na sebe černou košili a černé kalhoty. Pak se otočil na mně a dál hlavu trochu ke straně.
„Vezmu ti nějaké oblečení od Rebeky." Zamumlal a vyšel ven z ložnice. Netušila jsem, kdo Rebekah je, ale nic jsem pořád neřekla.

Po chvíli přišel i se slíbeným oblečením. Já jsem pořád seděla na posteli a kryla si své tělo. Klaus se ušklíbnul a hodil mi oblečení. Pak se beze slov otočil na patě a zavřel mě v pokoji. Kupodivu mě tu zase nezamkl. Rychle jsem se oblékla do oblečení Rebeky. Nebylo nic moc, ale lepší, než nic. Vstala jsem a jako bez duše jsem vyšla ven z pokoje. Před sebou jsem uviděla Elijaha. Jen se na mně podíval a pak se beze slova otočil a šel po schodech dolů. Došlo mi, že ho mám následovat a tak jsem šla za ním. Zavedl mě do kuchyně a otočil se na mně.
„Vezmi si tu co chceš. Hlavně se najez." Pronesl a dal si ruce do kapes. Jen jsem přikývla a obešla ho, abych se podívala do lednice. Abych si něco vzala mi nemuseli říkat dvakrát. Měla jsem ukrutný hlad. Otevřela jsem lednici. Cítila jsem pořád na sobě pohled Elijaha a nebylo to nic příjemného. Rozhodla jsem se to ale moudře ignorovat. Pořád jsem nevěděla, co jsou zač tihleti sourozenci a nechtěla jsem nic pokoušet. Vybrala jsem si tedy jogurt s kousky čokolády a vzala si k tomu lžičku. Sedla jsem si na židli a dala se do jídla. Elijaha na mně stále hleděl. Nakonec se ale rozhoupal a odešel pryč. Když jsem dojedla, vstala jsem a chtěla hledat koš na vyhození, ale někdo se najednou zjevil za mnou a dal mi ruce na ramena. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. Otočila jsem se a uviděla úlisný úsměv Klause.
„Klídek." Pustil mě, vzal kelímek a otevřel skříňku, kde měli koš. Hodil ho tam a pak se zase otočil na mně.
„Hádám, že chceš vysvětlení, proč máš zahojenou ruku a tak dále..." Začal a úsměv mu zmizel z tváře. Zdálo se, že je nerad, že mi řekne to svoje velké tajemství.
„Ale nejdřív se tě na něco zeptám... Věříš v nadpřirozeno?" Díval se na mně a já se chtěla zasmát. Jenže mě něco v jeho výrazu zastavilo.
„Ne. Nic takového není." Zavrtěla jsem hlavou.
„No, myslím, že tomu budeš věřit. Například já jsem hybrid. Napůl upír, napůl vlkodlak." Tohle mi přišlo absurdní. Začala jsem se smát, i když jsem byla nervózní. Klaus se na mně díval bez náznaku pobavení.
„Je to pravda. Dokážu tě přesvědčit." Řekl. Přestala jsem se smát a dívala jsem se na něj. Najednou jsem si všimla, že se na jeho tváři objevily tmavé žilky a oči mu zežloutly. Ustoupila jsem dozadu. Opravdu jsem se začínala bát. Jeho obličej se vrátil do normálu.
„Už věříš?" Zeptal se a díval se na mně.
„Proč... Proč je moje ruka zdravá?" Zeptala jsem se namísto odpovědi.
„Upíří krev je léčivá." Řekl jednoduše.
„Takže je to pravda? Upíři a vlkodlaci z té knížky Stmívání... Taky se třpytíte na slunci?" Dívala jsem se na něj a stále se držela trochu dál od něj. Klaus se začal nezadržitelně smát. Nechápala jsem, co je na tom tak vtipného. Chvíli jsem musela počkat, než se uklidní.
„Nebuď hloupá. Je to smyšlený příběh a vůbec není psaný popravdě. Proč si myslíš, že by Meyerová psala o pravých upírech. Aby odhalila svou identitu?" Řekl s úšklebkem, když se jakž takž uklidnil. Překvapeně jsem vykulila očima.
„To myslíš vážně? Ta spisovatelka je upír?" Klaus se svým lišáckým úsměvem přikývl.
„Jistě. A to jsem si myslel, že je to na ni zřejmé." Pokrčil rameny.
„Podle všeho ne, ale je to fajn spisovatelka. Někde od ní mám autogram." Zamumlala jsem.
„Dobře, tak teď zpět k věci. Nejsou jen upíři a vlkodlaci. Existují i čarodějové. Třeba tvoje kamarádka Bonnie je silná čarodějka z rodu Bennettových. Možná o tom ještě neví, ale dozví se to brzy." Ušklíbl se. Mírně jsem se zamračila.*
„Jak to víš... To o mé kamarádce?" Zamumlala jsem.
„Potkal jsem její babičku a pak ještě další předky. Víš, jsem na světě už přes tisíc let." Díval se na mě stále s úsměvem.
„Tisíc...?" Zašeptala jsem. Přišla jsem si teď dost zranitelná. „A k čemu potřebuješ mně?"
„Je to celkem jednoduché. Nedávno, asi před deseti lety jsem udělal jeden rituál. Proto jsem teď hybrid. Ale rituál se nepovedl úplně. Jedna... Dvojnice, ta která tě unesla měla zemřít. Nějak se jí povedlo přežít a teď nastává tvoje chvíle. Potřebuju tvou krev na vytváření dalších, jako jsem já. Ovšem ne tak silných." Šklebil se. Znovu jsem o krok ustoupila.
„Mou... Krev?" Vydechla jsem. Zjistila jsem, že za mnou někdo stojí. Otočila jsem se a uviděla Elijaha s kamennou tváří. Pomalu jsem se podívala zpět na Klause. Srdce mi bilo jako o závod.
„Proč já?" Zašeptala jsem.
„Protože jsi dvojnice. A bez tebe já nedokážu vytvářet své přisluhovače." Vysvětlil Klaus. „Takže zítra si spolu vyjedeme na projížďku. Teď můžeš jít." Řekl a pokynul rukou směrem k pokoji. Začala jsem se klepat.
„Do... Dobře..." Vykoktala jsem a otočila se. Elijaha jsem najednou neviděla. Ani jsem ho neslyšela odcházet. Rychle jsem se vydala do pokoje. Když jsem do něj vešla, zavřela jsem za sebou a sesunula se k zemi u dveří. Po tvářích mi začaly téct slzy. Tak takový je můj osud... Budu sloužit, jako krevní zásoba. Takhle jsem si svůj život opravdu nepředstavovala.

Tak jsem tu s dalším příběhem. Chvíli to trvalo a nebudu se vymlouvat na to, že jsem neměla čas. Spíš jsem neměla chuť se do toho pouštět. Tak doufám, že se vám kapitolka líbila. Budu ráda za ohodnocení hvězdičkou, nebo komentíkem.

Vaše Maggi981 😘

Don't be afraid of me (TVD/TO)Donde viven las historias. Descúbrelo ahora