Hello Again

370 13 5
                                    

Další měsíc jsem si užívala volnosti. Chodila jsem po městě, nakupovala jsem a chodila jsem na večírky. Tedy většina se konala u nás v sídle. Byla jsem konečně šťastná. Byla jsem do Klause plně zamilovaná, nemohla jsem si pomoct. Každý večer jsme byli spolu. Povídali jsme si, líbali jsme se a... Celkově jsme dělali spoustu věcí spolu. Byl můj celý svět a nehodlala jsem se ho jen tak vzdát.
Jednou jsem vyrazila ven, "nakoupit" si šaty na večerní ples. Zamilovala jsem si tmavě modrou barvu. Vybrala jsem si v luxusním obchodě šaty této barvy. Měly dlouhou sukni a podél výstřihu byly vysásené modré kamínky. Už jsem uměla dobře ovlivnit lidi, takže u placení jsem neměla problém. Držela jsem v podpaží krabici a vycházela jsem z obchodu, když najednou mi zezadu někdo dal injekci do krku. Ucítila jsem pálení a pak jsem přišla o vědomí.

Probudila jsem se bůh ví kde. Ležela jsem na chladné zemi a skoro jsem se nemohla pohnout. Dostala jsem pěknou dávku železníku. Pomalu jsem se zvedla a opřela jsem se o zeď. Byla tu tma a zima. Trochu jsem se zatřásla.
„Pokud tu někdo je, ráda bych si promluvila. Chci upozornit, že ať mě unesl kdokoli, najdou si mě." Zavolala jsem slabě ke dřevěným dveřím, které byly ocelově vyztužené.
Netrvalo dlouho a dovnitř vkročil můj únosce. Můj nepřítel, u kterého jsem si myslela, že jsem se ho nadobro zbavila... Ale spletla jsem se. Znovu se přede mnou tyčila jeho hřmotná postava.
„Opět tě zdravím, Eleno," pronesl. Já jsem zavrčela.
„Mikaele... Už jsem doufala, že se znovu nesetkáme..." Zamumlala jsem trochu ironicky. Něco jsem za ten čas u Mikaelsonových pochytila.
„Naneštěstí pro tebe, má drahá, jsem uzavřel jednu výhodnou smlouvu. Smlouvu s mým nynějším zaměstnavatelem." Usmál se na mě.
„Smím vědět, kdo to je?" Utrousila jsem vyčerpaně. Byla jsem ráda, že stojím na vlastních nohách.
„Ovšem. Je to samotný Ďábel. A obsahem naší smlouvy je, že dokud nepřivedu a nezabiju Mikaelsonovy, nemůžu zemřít." Sledoval mě samolibým úsměvem.
„Tak proč vezníš mě a ne je? Já nejsem Mikaelsonová." Zavrčela jsem. Ne, že bych chtěla, aby Mikael dostal mé teď už nejbližší přátelé, ale neviděla jsem v tom smysl.
„Protože, jak víme, chodíš s Klausem Mikaelsonem. A až se dozví, že jsi byla unesena, popadne ho amok. Sama víš, že pak je neovladatelný a tím bude lehčí ho ovládnout. Své bratry a sestru přitom stáhne s sebou." Usmál se a přešel ke mně. Zkusila jsem ho od sebe odstrčit, ale on uhnul a já jsem skončila na zemi. Zavrčela jsem a pomalu jsem se zase zvedla.
„Tohle ti nikdy nevyjde. Jsi sám na čtyři původní." Sykla jsem.
„To nějak zvládnu." Pronesl jen. Pak se otočil a vyšel ven. Samozřejmě za sebou zamkl. Stejně bych ale neměla sílu, dostat se sama ven. Uvědomovala jsem si, že jsem v pěkné kaši.

Tvrdla jsem tu už třetím dnem. Nedostala jsem za ten čas ani kapičku krve. Takhle vysílená jsem snad ještě nikdy nebyla. Seděla jsem opřená o zeď a dívala jsem se na dveře. Mezitím jsem ale přemýšlela, jestli mě už Klaus hledá. Stýskalo se mi po něm a chtěla jsem ho u sebe. Chybělo mi jeho objetí, jeho sladký hlas... Povzdechla jsem si a sklopila jsem hlavu.
Klausi... Najdi mě, prosím...

Dnes je to kratší kapitola z důvodu, že se u příští chci rozepsat :D pravděpodobně to ale už bude poslední nebo předposlední kapitola. Zkrátka už se blížíme ke konci. Co myslíte? Bude šťastný nebo smutný?
Vaše MaggiDeveraux

Don't be afraid of me (TVD/TO)Where stories live. Discover now