Red Alert ✓ | 2Won / Wonho & Hyungwon

Část 7

Wonho

S myšlenkou, že bych Hyungwona pozval na rande...jsem si upřímně pohrával už nějakou dobu, je to skoro měsíc, kdy mi došlo, že mě k němu něco táhne a že se mi líbí. A byla to Kersee, která mě téměř nakopala do zadku a donutila mě, abych se za ním rozběhl na parkoviště a pozval ho hned, protože jinak bych to neudělal nikdy.

S úsměvem se vrátím do ordinace a Kersee povytáhne obočí.

„Tak?" založí si ruce a zrentgenuje mě pohledem.

„Souhlasil," odkašlu si a podrbu se v zátylku. „děkuju." Nahodím psí oči, aby mě nezabíjela, nakonec si jen povzdechne a zakroutí hlavou nad tím, že jsem ztracený případ a proč ji to vůbec překvapuje.

Posadím se zpátky za svůj stůl a nemůžu dostat úsměv ze své tváře. Vlastně ani nechci dostávat ten otravný úsměv ze své tváře.

Přijde mi to jako jen pár vteřin, než mi skončí pracovní doba. Rozloučím se s Kersee, která mě vyžene domů, když vidí, jak nervózně koukám po hodinách, prý udělá zbytek práce a já ať se jdu raději připravovat na rande. Souhlasil jsem, nebylo proč protestovat...hlavně proto, že se na jednu stranu těším jako malý kluk a na druhou stranu začínám být nervózní. Doma prohrabu celý obsah svojí skříně, nesčetněkrát zaúpím nad tím, že nemám co na sebe a že se mi nic, co mám nelíbí.

„Hoseok," povzdechne si Kersee, když jí v koncích volám, že na to rande nemůžu jít. „hele, vezmi si ty rifle, co nosíš...a vezmi si to černý tričko značky Lachtan, je dost upnutý a musím uznat, že tvoje svaly v něm vypadají dost dobře, jako ve všem mimochodem, takže se oblékni, učeš se a vyraž tam nebo sedám do auta a to fakt nechceš." Zavrčí vražedně. Vypísknu a se strachem tipnu bez odpovědi telefon a zahodím ho na postel. Proč je zrovna ona moje kamarádka a zdravotní sestra? Asi začnu hledat někde jinde, přijde mi, že je dost nebezpečná.

Poslechnu ji a vezmu si na sebe to, co řekla. Upravím si vlasy a lehce je nageluju. Ještě na sebe hodím koženou bundu, raději už na nic nečekám a nasednu do auta, abych mohl vyrazit. Kdybych to neudělal, určitě bych chytil další sérii depresí a nemůžu Kersee znovu volat, vážně ne, určitě by mě už zabila.

Po cestě v ulici Zoltán zastavím u krajnice, kde je květinářství. Zapnu čtyřky, nesmí se tu stát, ale parkoviště je až skoro o dva bloky dál a já nechci zabít přes půl hodiny cestou do květinářství a zpátky na parkoviště. Rozhlédnu se, že nikde v okolí nejsou policajti, když vidím, že ne, tak vběhnu do květinářství.

Začnu si prohlížet jejich nabídku a u toho přemýšlím, jestli mu květiny udělají radost. Ale nakonec se usměju nad svým nápadem, když dojdu k regálu, kde jsou květiny umělé. Ty jsou moc hezké – okrasné a hlavně by je Hyungwon nemusel zalévat, protože neuschnou. A všiml jsem si, že on má rád jednoduché věci – čím víc se může vyhnout zbytečné práci, tím lépe pro něj.

„Ale ty jsou umělé." Upozorní mě květinářka, když ji poprosím, jestli by mi mohla uvázat kytici z umělých květin.

„Já vím, právě proto." Přikývnu, s úsměvem mi začne kytici vázat a jak se kytice rýsuje, tak mám najednou pocit jako bych věděl, že se Hyungwonovi bude líbit. Možná je to jen zbožné přání nebo doufání, ale...najednou jako bych o tom byl přesvědčený.

Zhluboka se nadechnu, natáhnu ruku a zazvoním na byt na adrese, kterou mi Hyungwon poslal na telefonní číslo.

„Ahoooj!" nadšeně mi otevře Zhangjing, hned se usměju a hned, jak ke mně zvedne ruce, tak si ho vezmu do náruče. „Králíčku, neměl bys otvírat jen tak dveře víš, mohl to být i někdo cizí a to je nebezpečné." Začnu mu vysvětlovat, vidím, jak visí na každém mém slově a jak chápavě kývá hlavičkou.