Life isn't fair! ✓

Bylo krásné jarní odpoledne. Po blankytně modré obloze plulo příjemně hřejivé sluníčko, které - na začátek května až překvapivě směle - vystrkovalo své zlatavé paprsky a obdarovávalo obyvatele Godrikova dolu veselými barvami, jež se roztančily všude po okolí.

Na zahradě u jednoho z rodinných domků v napůl kouzelnické vesničce si hrály tři děti. Nejstarší z nich James Sirius Potter a jeho o rok mladším bratr Albus Severus Potter právě závodili na košťatech. Celý pozemek byl chráněn jedním velmi chytrým kouzlem proti zvědavým očím mudlů, neb jim by jistě přišli dva chlapci poletující nad střechami domů více něž podezřelí. Bratři tak mohli nerušeně zápasit o malý zlatý míček.

Jejich desetiletá sestřička Lily Lenka Potterová sledovala souboj bezpečně z travnaté plochy za baráčkem a oběma zapáleně fandila. Milovala létání stejně jako James a byla rozhodnuta se stejně jako on jednou dostat do nebelvírského týmu. Nad volbou moudrého klobouku nepochybovala, určitě bude správná nebelvírka a je jedno, že její druhý bratr se dostal do Zmijozelu, jí v hrudi srce bije v lvím stylu a tím si je jistá. Proti ostatním kolejím nic nemá, ale červená a zlatá jsou prostě její barvy.

Albuse famfrpál až tak nebral. Třebaže umí létat skvěle, nikdy mu nepřipadalo, že by hrál nějak dobře. Navíc si o tom myslel své. Podle něj to byl naprosto nesmyslný sport. Koho může bavit něco, kde se v podstatě hraje o náhodu, protože ačkoliv vám to jde sebelíp, téměř pokaždé vyhraje ten, kdo zahlédne první zlatou a pak získá až zbytečně moc bodů, které jim výhru zajistí, i kdyby prohrávali nula ku sto čtyřiceti, což zrovna malý rozdíl není a silně to vypovídá o schopnostech obou týmů, avšak na to v tomhle sportu pravděpodobně nezáleží.

I tak však neodmítl bratrův návrh, aby si spolu zazávodili. James byl obecně soutěživý typ a takovéto věci ho bavily, takže proč mu neudělat radost, že? Ještě k tomu, když se ve škole kvůli rozdílným kolejím skoro vůbec nevidí, což oba pravděpodobně dost mrzelo, přestože se to tak nemuselo zdát, jelikož díky jejich odlišným charakterům k sobě nikdy zas tak blízko neměli, ale pořád byli bráchové a to samo o sobě něco znamená a spojuje je na doživotí.

„Vždycky jsem říkala, že naše děti budou ve famfrpálu nejlepší na škole," libovala si hrdě Ginny usmívajíc se od ucha k uchu na scenérii před sebou. Harry seděl vedle ní na lavičce a nepřítomně upíjel ze svého šálku kávy, čehož si jeho manželka, musela všimnou, neboť nepřicházela žádná odezva na její poznámku. „Zlato, ty mě vůbec neposloucháš," starostlivě pohladila zamyšleného mladíka po paži a položila na stůl před sebou hrneček s jejím odpoledním čajem.

„Cože?" vyhrkl zmateně a otočil se k rusovlásce čelem. „Promiň, já jen..." hlas se mu zasekl v hrdle. Omluvně zvedl koutky úst v nepovedeném úsměvu, který ovšem hned zase povadl.

„Nic neříkej. Nemysli si, že nevím, co je za den," tiše mu zašeptala do ucha. „Jistě se dnes všude slaví," podotkla dívka s jasným nezájmem v hlase hraničícím s nechutí. „Proč by také na tři dny uvolňovali studenty ze školy dva měsíce před koncem školního roku, že?" ušklíbla se nad tou absurditou. Ne že by ji netěšilo vidět ty jejich zlobily víckrát do roka než jen o vánočních a letních prázdninách, ale vždyť klidně mohli udělat nějakou slavnost v Bradavicích... Bylo zbytečně složité jezdit na dvě noci domů, aby mohli 2. květen strávit se svými rodiči. Nechápala, že lidé ani po tolika letech stále neomrzelo každý rok pořádat večírky a všelijaké akce k výročí pádu Lorda Voldemorta - a že letos jich bylo opravdu hodně.

Přeci jen rok 2018 je výjimečný. Kolikrát za život dostanete příležitost k oslavám dvou desetiletí bez toho hadího ksichtu? No řekněte sami, taková věc se víckrát opakovat nebude. Proto také velkou část kouzelnické populace zaskočila neúčast Zlatého chlapce na těchto rádoby vítězných obřadech. Jenže Harry Potter neměl pocit, že by bylo až tolik co oslavovat. Jistě, vyhráli válku, ale za jakou cenu? Kolik prolité krve to stálo?