Custodian ✅

Ne

Zdravím, jsem tu brzo, ale proč vlastně ne? ♥ Za dvě hoďky odjíždím ke známým a budu s dětičkama a tam je opravdu jen málokdy čas, abych vlítla na počítač, přece jen hlídat pětileté a dvouleté dítě chce veškerou mou pozornost :D A protože bych tím pádem kapitolu pravděpodobně vydala opožděně, tak ji tu máte už dneska♥ Za to, že jste ti nejlepší♥

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne!

Řekněte mi někdo, že jsem právě na Alexe nevychrlila, že jsem do něho zamilovaná.

No do háje. Proboha. Já jsem pitomá. Že to není pravda?

Automaticky jsem si ústa překryla dlaněmi, když Alexovi spadla brada málem až do klína a zvládl na mě jen bezhlesně zírat. Šok. To byla jeho reakce a nic jiného. Jen na mě zíral, naprosto v šoku, jako kdyby ho to nikdy nenapadlo. Ani v tom nejšílenějším snu.

Moorová, proboha tě prosím, nauč se držet hubu.

Bylo to strašné. Ty vteřiny ticha, kdy jsme zvládali na sebe jen navzájem zírat.

Tohle prostě nemůže být pravda.

Ne.

Prostě ne.

Ne-e.

Tohle je špatný sen. Jo tak to je. Nemůže být skutečné, že jsem na něho vychrlila, že ho miluju, když on mě ne. Zcela jistě mě nemiloval. Kdyby to bylo jinak nereagoval by tak jak právě reagoval.

„Cože?" Dostal ze sebe konečně. Zavrtěla jsem hlavou. V žádném případě jsem to nemohla zopakovat. Bože, já jsem tak blbá. On je tak blbej, kdyby mě nevyprovokoval nikdy bych to ze sebe nevychrlila. Raději bych to v sobě dusila, až do naší smrti. Jo. To zní jako mnohem lepší plán než to na něho jen tak vychrlit.

Zatraceně, udělejte mi někdo laskavost a zabte mě. Prosím.

„Já. Já to. No. Já. Nechtěla. Já. Zatraceně," koktala jsem zmateně bez toho, abych vlastně věděla, co chci říct. Alex se jedním rychlým pohybem zvedl z postele a začal pochodovat po místnosti s rukama zabořenýma ve vlasech.

Tohle vážně nebyla reakce, kterou jsem očekávala, když poprvé řeknu nějakému klukovi, že ho miluju.

„Delaney, vždyť ty moc dobře víš, jak to se mnou je," pochodoval po místnosti tam a zpátky. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Samozřejmě, že jsem to věděla. Řekl mi to hned několikrát, ale taky jsem zrovna neměla v plánu to na něho takhle vychrlit.

„Já to neměla v plánu na tebe takhle vychrlit," zamumlala jsem. Má dětinská část měla tendenci se schovat pod peřinu a předstírat, že se to prostě neděje. Že jsem v té místnosti sama.

Asi by to nefungovalo, co?

„Tady nejde o to, že jsi to na mě vychrlila! Zatraceně!" Zakřičel na mě, až jsem sebou škubla. Nevěnoval tomu pozornost. Jenom se zastavil a třeštil na mě oči, ve kterých jsem nezvládala vyčíst, co si vlastně myslí. Nechápala jsem, jak se mohl tvářit, tak šokovaně. Mia to s ním probírala. Několikrát. Tak jak je možné, že ho to ani nenapadlo?

„Proč na mě ječíš?" Nechápala jsem. Neměl sebemenší důvod, aby na mě byl vzteklý. Šok jsem chápala. I to, že mě nechtěl jsem byla schopná pochopit. Ale vztek? Ten ne. K tomu tu nebyl prostor.

„Protože. Tohle je. Zatraceně. Fajn. Klid," sedl si do křesílka vedle postele a promnul si obličej. Noha mu však zběsile poskakovala.

Tohle zcela určitě nebyla ta reakce, kterou jsem si vysnila.

„Alexi, já po tobě nic nežádám. Ani jsem to nechtěla říct, jenom jsem prostě," pokrčila jsem rameny a zmlkla, jak jsem cítila, jak se mi nahrnují slzy do očí. Bolelo to. Neřekl to, ale z jeho chování to bylo víc než jasné. Celou dobu jsem si myslela, že mě nechce, ale přece jen malinká jiskřička naděje tam byla a on ji teď pohřbil. A to tak, že hluboko.

„Nemůžu. Já tohle nemůžu. Nechci ti ublížit. To je zatraceně to poslední, co bych chtěl. Ty víš, že mi na tobě záleží, Del. Víš to, ale tohle já prostě nemůžu," zavrtěl hlavou a znovu se zvedl.

Moorová, do háje ani se neopovažuj tady začít brečet. Ani to sakra nezkoušej. Nebudeš. Brečet. Prostě ne.

Upřel na mě své modré oči a sprostě zaklel, když uviděl slzy v mých očích. Udělal krok směrem ke mně, ale následně zase dva zpátky. Jako kdyby se sám nemohl rozhodnout, co vlastně chce.

Já věděla, co chci.

Zmizet. Nebo zase vrátit čas. Cokoliv jenom, abych nemusela být v této situaci. Proč jsem se do něho zamilovala? Proč jsem to sama sobě udělala?

„Omlouvám se, ale tohle já nemůžu, říkal jsem ti to Del. Nejsem ten pravý pro tebe," zavrtěl hlavou, na patě se otočil a než jsem se zmohla na to něco říct, tak odešel. S pootevřenými ústy jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál.

No. Tak tohle se zvrtlo.

Prsty jsem si zajela do vlasů a zavřela oči. Snažila jsem se tím potlačit slzy, které se mi hromadily za víčky. Možná jsem se tím pokoušela i zastavit tu bolest, která začínala prostupovat do každého milimetru mého těla. Odmítnutí bolelo. Vždycky to bolelo, ale tohle ťalo nejhlouběji. Zkazila jsem to. Věděla jsem, že mě nemiluje. Věděla jsem, že má těžkou minulost, se kterou se nedokázal srovnat. Věděla jsem, že má problém někomu věřit a někomu se otevřít. Věděla jsem toho o něm spoustu, ale přesto jsem to na něj teď vychrlila.

Zkazila jsem to.

Fatálně.

Prožila jsem si chvíli štěstí a zvládla jsem to pohřbít. Opět jsem se stala zlomenou.

Ne vždycky je všechno takové jaké si vysníme.
To je asi to poselství, které nesu touhle kapitolou. Občas se prostě všechno pos*re. Každý si tím musí projít, dokonce i postavy v knihách.

Ale tak hlavně si držte optimismus! ♥ 

Užívejte si volno♥

-Vaše Eli♥