Custodian ✅

Hlas z minulosti

Ahooj! :D Vítám vás u další opět opožděné (pro změnu :DD) kapitole! :DDD Upřímně já fakt nechápu, proč to vydávám, jak noty na buben, jelikož pár kapitol mám předepsaných :D. Já prostě vždycky nějak zapomenu to zveřejnit :D #těžkýživotdementa.
No, ale konec okecávaček, užívejte svátky a mějte se fanfárově ♥

Steph se se mnou snažila mluvit, ale do třídy vešla Michaelsová, za což jsem byla poprvé v mém životě ráda. Asi už jsem se opravdu zbláznila, tohle není možné, prostě to není možné. Tak moc mi to teď připomíná, to co se stalo před rokem, ale slíbili mi, že už je to pryč, že už se to nebude opakovat, že to bylo pouze z šoku, co jsem utrpěla. Tak proč jsem teď viděla to, co prostě není možné, abych viděla?

„Del, vypadáš vyděšeně, co je s tebou?" Zašeptala směrem ke mně Steph. Váhavě jsem se na ní podívala, je to moje nejlepší kamarádka, všechno si to protrpěla se mnou. Můžu jí věřit, přesto jsem jí to teď odmítala říct. Proč? Možná proto, že nechci, aby se o mě tolik bála.

„Jsem v pohodě," usmála jsem se. Nahodit úsměv a dělat, jakože nic, to je to, co vždycky zabere.

*

Zbytek dne jsem prožila, jako ve snu. Žádnou látku ve škole si nepamatuju a těšila jsem se na jediné a to, až si lehnu. Jakmile jsem přišla domu, tak jsem hodila tašku do kouta pokoje a flákla sebou do postele. Obličej jsem si zabořila do polštáře a vyšel ze mě neidentifikovatelný skřek. Celý den jsem ve škole hledala Alexe, ale nikde jsem ho neviděla. Je prostě výmysl mojí fantazii. Jsem blázen.

„Sakra vnímej mě," zamával mi Alex rukou před očima.

„Do háje!" Vyjekla jsem leknutím a uskočila od něho dál. To jsem usnula?

„No konečně," protočil očima.

„Del, promiň za to odpoledne. Sophie mě prostě, jako vždycky neposlechla a dostal jsem se tam, až moc pozdě," strčil si ruce do kapes u džínů a vypadal plný výčitek. Zavrtěla jsem hlavou stále si připomínající, že tohle není skutečné. Je to jako tehdy. Až na to, že tehdy to bylo jednorázové. Navíc, to už by bylo trochu divné mít opět halucinace ze šoku, když je to rok. Najednou jsem si něco uvědomila.

„To jsi byl ty! Tvůj hlas!" Začala jsem na něho zírat s otevřenou pusou.

„Cože?" Nechápal.

„Tehdy. To tvůj hlas říkal, že se o mě postaráš, že je to správné rozhodnutí."

„Udělejte to, je to správné rozhodnutí, kvůli ní udělat výjimku, já se o ní postarám. Slibuju," tato slova mi jako jediné ustrnuly v paměti z toho, co jsem viděla ve své hlavě po té nehodě. Říkal to stejný hlas, jako patřil Alexovi.

„Kdybych je nepřesvědčil, tak bys umřela, takže jo. Byl jsem to já," pokrčil rameny, jako kdyby o nic nešlo.

„Cože?" Řekla jsem tentokrát já.

„Nemělas to přežít Del. Jenom díky tomu, že se z tebe stal Custodian tu jsi," řekl s zvláštním výrazem ve tváři.

„Nedává to nejmenší smysl. Celý tohle nedává nejmenší smysl," zavrtěla jsem hlavou, až se mi vlasy divoce rozlétly okolo hlavy.

„Já vím Del, ale je načase, abys to přijmula. Dal jsem ti dostatek času, aby ses srovnala po, tom co se ti stalo. Nemůžeš se tím užírat do konce života." Šokovaně jsem na něho zírala. Tohle nemůže myslet vážně. Nehledě na to, že nemůže vědět, co se mi stalo. Tenkrát se to ututlalo, jelikož ten hajzl umřel.

„Nemůžeš vědět, co se mi stalo," zavrtěla jsem hlavou znovu.

„Ale ano, vím to. Nevím podrobnosti, ale vím to, co potřebuju," přikývl. Vedle mě se zničehonic objevil Šmudlák.

„Neboj se ho," řekl Alex dřív, než jsem mohla cokoliv udělat.

„On je tvůj Gailír, má ti pomáhat, není důvod, aby ses ho bála." Šmudlák na důkaz vyplázl jazyk a podíval se na mě tak, že vypadal dokonale roztomile.

„Ahoj," zamumlala jsem a váhavě k němu natáhla ruku. Zvědavě se mi na ni podíval a potom...mě oblízl. Na tváři se mi rozlil úsměv. Sebrala jsem odvahu a klekla si k němu, takže jsem byla hlavou ve stejné úrovni, jako byla jeho hlava, jelikož si sedl.

„Jseš roztomilej," zasmála jsem se potichu a vůbec si neuvědomovala, že mě Alex pozoruje. Váhavě jsem Šmudláka začala drbat za uchem. Požitkářsky naklonil hlavu.

„Vidíš, neublíží ti," ozval se potichu Alex.

„Asi ne," uznala jsem.

„Chci ti dokázat, že nelžu. Sejdeme se zítra ještě před tím než ti začne škola, tam kde na tebe vyskočil Šmudlák ano? Někoho ti představím, přece mě znáš už skoro rok. Věř mi," usmál se na mě tím způsobem, že se mu na jedné tváři vynořil ďolíček.

„Delaney! Pojď na večeři!" Vzbudil mě mámin hlas. Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se okolo sebe.

„Delaney!" Ozvala se znovu máma.

„Už jdu!" Křikla jsem v odpověď.

*

„Ségra, jsi v pohodě? Vypadáš divně." Kopl mě Caspian jemně do holeně.

„Nic mi není," zamumlala jsem a dál se rejpala vidličkou ve špagetech.

„Caspian má pravdu, sotva ses toho jídla dotkla," podotkla starostlivě máma.

„Jsem v pohodě, fakt. Jenom jsem unavená," pokrčila jsem rameny a mdle se usmála.

„Nechte jí být, kdyby jí něco bylo a chtěla se svěřit, tak vám to řekne," řekla Amori a spiklenecky na mě mrkla. Jo, je to ta nejúžasnější sestra, pokud mi zrovna nekrade věci.

„Děkuju," naznačila jsem ústy neslyšně. Po večeři, kdy jsem doslova nesnědla ani sousto jsem šla opět do svého pokoje a bez toho, abych si na další den cokoliv připravila, jsem usnula. Po neuvěřitelně dlouhé době v mých snech nefiguroval Alex.

Trochu kratší kapitola, ale tak nevadiii, příští vám to vynahradí :D. Doufám, že se vám kapitola líbila a že se budete těšit na další ♥. Ta by mohla vyjít někdy po novém roce :)), kdyby jste chtěli, tak možná i dřív :D.
Děkuju za vaši super aktivitu u minulé kapitoly ❤ jste úžasní ❤
Love you all❤
-Vaše Eli ❤