Custodian ✅

Zas a znova

No je to tak. Ta fáze, kdy jsem měla předepsané kapitoly skončila už asi tři týdny zpátky, ale právě i skončila ta fáze, kdy jsem měla tu kapitolu připravenou, alespoň den předem, jelikož tuhle jsem dopsala právě teď :D.

No jo. Škola. Už je tu spousta testů. Spousta seminářů bcs jsem ve čtvrťáku a blablabla. Už bych brala podzimní prázdniny :D.

Enjoy! ♥

Zas a znova jsem byla v jeho hlavě. Téměř už jsem si na to začínala zvykat. Opravdu téměř.

Dobře, fajn. Pořád to bylo divný.

Alex otevřel oči a rozhlédl se okolo sebe. Bylo to tak, jak říkal. Byl ve sklepě, ve kterém jsme čekali na Soveřiany. Vyšvihl se do sedu a mohla jsem cítit jeho paniku. Většina jeho emocí ke mně nepronikala, ale tato ano. Umíral. Věděl to a najednou byl zde. A nikde neviděl mě.

„Delaney," zamumlal zděšeně, vytáhl se na nohy a začal se rozhlížet okolo sebe. Pak mě spatřil. Ležela jsem na zemi nedaleko od něj a Sophie se mě snažila vzbudit. Vzpomínala jsem si. Musela jsem nás vrátit do té chvíle, než mě Soph vzbudila, že Alex potřebuje mou pomoc.

„Delaney! Del!" Vrhl se ke mně, nehledě na Soph, která na něho nechápavě zírala. Nehleděl na Killiana který bojoval s noční můrou. Vypadala jsem bledě. Dýchala jsem jen mělce a celkově se nezdálo, že by ve mně byl nějaký zbytek života.

„Delaney, zatraceně. Prober se, dělej prober se. Co jsi to? Jak jsi to? Del!" Chrlil na mě jedno slovo za druhým a zvládala jsem ho stíhat jen proto, že jsem se nacházela v jeho hlavě. Skutečná Delaney by neměla šanci, i kdyby nebyla v bezvědomí.

„Tak. Už. Chcípni!" Uslyšela jsem někde v pozadí křičet Killiana, ale Alexe to neznepokojilo. Evidentně ho ani nenapadlo mu pomoct. Mé tělo zabíralo veškerý rámec jeho pozornosti.

„Cítím se divně," zamumlala Sophie a sedla si vedle mého těla.

„Posun času, budeš v pohodě," odpověděl jí ledabyle a pokusil se mě štípnout do ušního lalůčku. Bolestivé podněty. Taky způsob, jak se pokusit někoho vzbudit, ale na mě to zcela evidentně nefungovalo. Bylo zvláštní, jak moc bledě jsem vypadala. Jak moc jsem se podobala mrtvole .

„Delaney, zachránila si nás, tak teď musíš být v pořádku, slyšíš?" Sklonil se ke mně a šeptal mi to do ucha. Fascinovalo mě, jak ho nezajímala noční můra. Jak ho nezajímalo nic kromě toho, jestli dýchám. Kdybych nevěděla, jak to je doopravdy. Kdybych nebyla jedna ze dvou osob, na které jsem se právě dívala, tak bych si myslela...

Myslela bych si, že se Alex sklání nad někým, koho miluje. Nad někým, u koho mu více záleží na jeho životě než na čemkoliv jiném.

Ten moment, kdy někdo zabil Soveřiana byl poznat. Jako kdyby se alarm, který jsem cítila až do konečků svých prstů vypnul. Teda vlastně Alexových prstů, ale to nebylo podstatné. Oni to dokázali. Zabili Soveřiana. Měla bych cítit úlevu, a přesto první, co mi projelo hlavou bylo, proč to nedokázali i předtím. Proč jsem si tím vším musela projít.

„Co se děje? Dostala šlupku do hlavy?" Přihrnuli se k nám všichni naráz a Killian se se svými léčivými schopnostmi okamžitě naklonil nade mě.

„Nic si nepamatujete?" Hlesl Alex. Cítila jsem, jak moc je zmatený. Jak si zoufale snaží utřídit myšlenky. Snažila jsem se ponořit do jeho pocitů, ale nebylo to snadný. Jako kdyby v sobě měl nějakou hradbu, která mi zabraňovala se k nim dostat. Což by vzhledem k tomu, jak se ke mně chová celkem logické.

90 % času jsem neměla ponětí, co se mu v té palici děje.

Musela jsem se hodně soustředit, abych dokázala vnímat, alespoň něco ze všech emocí, co cítil. Dokonce jsem zvládala zaslechnout i pár myšlenek. Jedna z nich mě však zasáhla. Jedna jeho myšlenka protkaná tolika emocemi a já netušila, co si s ní mám počít.

„Ať je tam kdokoliv, ať existuje cokoliv, neberte mi ji. Nemůžu o ní přijít. Prosím."

Kdybych byla ve své hlavě pravděpodobně bych frustrovaně zafuněla nebo něco na podobný způsob. Jestli mě má rád. Jestli mě dokonce miluje, tak by se mohl laskavě vymáčknout, protože já tomu nerozumím.

„Co bychom si měli pamatovat?" Nechápala Lia.

„Nemůžu jí vyléčit," řekl ve stejnou chvíli Killian.

„Proč?" Vyhrkl Alex. Cítila jsem, jak jsme sebou škubli a projela námi panika jako ostrá dýka.

„Protože není zraněná," odpověděl. Nechápavě se u toho mračil a Alex se na mě zadíval. Snažil se najít nějakou racionalitu v jeho zmatených myšlenkách. Nějaký způsob, jak si objasnit to co se právě stalo. Věděl, že jsem vrátila čas. Orientoval se i v tom do které doby jsem nás vrátila. Ale nevěděl, co bude dál.

„Musím ji dostat do nemocnice," rozhodl se nakonec.

„Nemocnice? Kdy naposledy jsme něco řešili lidskými doktory?" Vytáhla Mia obočí tak vysoko, až bylo k podivu, že jí neodlétlo.

„A co mám dělat? Killian jí vyléčit nemůže, nemůžu ji tady jenom tak nechat v bezvědomí, nemám nejmenší tušení, kdy se probudí, jestli se probudí," zlomil se mu hlas a znovu se zahleděl do mé tváře.

„Proč by se neměla probudit? Co nám neříkáš?" změřila si ho Mia podezíravě. Obvykle si tento pohled pečlivě schovávala jen pro mě, ale asi nesnášela zatajování informací stejně jako já. Pralo se to v něm. Mia s Killianem byli jeho nejlepší přátelé. Věřil jim, ale stejně se bál přiznat, to co jsem udělala. Věděl, že by to měl nahlásit, ale taky věděl, že pokud to udělá, tak mi zkazí i tu poslední naději na normální život. A on dobře věděl, jak moc se nechci vzdát všeho pro co jsem bojovala. Nechtěl je zatajovat do tak velkého tajemství, museli by riskovat příliš mnoho. Nervózně se kousnul do rtu, což u něj bylo gesto, které jsem nevídala příliš často. Vlastně jsem si nemohla vybavit jestli jsem ho vůbec někdy viděla.

„Nemůžu vám to říct," zamumlal. Rozhodl. Mé podvědomí mlčelo, aby nějak reagovalo na to, že si vybral mě. Opět. Že mě chránil. Zase. I s tím, že tím ohrožoval sám sebe. Zas a znova.

„Co je to za pitomost?! Alexandře, proč bys nám to sakra nemohl říct." Rozkřikla se na něj Mia. Alex k ní zvedl svůj pohled a dokázala jsem to rozluštit i já, a to jsem je neznala tak dlouho jako on. Mia se tvářila rozhořčeně, ale Killian chápavě. Jako kdyby věděl.

„Protože ji chrání, že mám pravdu? Něco udělala, něco nebezpečného. A ty ji teď chráníš, i když tím ohrožuješ své postavení a vše co sis vydobyl." Nezněl vyčítavě. Naopak z jeho hlasu čišela chápavost. Alex pouze mlčky přikývl.

„Ty mu to jen tak vezmeš?" Nechápala Mia. Evidentně byla opravdu zvyklá, že je vždy po jejím. Vzhledem k jejím schopnostem jsem se tomu nemohla moc divit.

„Taky bych tě chránil. Za jakoukoliv cenu." Odpověděl jí. Potom se obraz rozmazal. Bylo to divné. V předchozích zkušenostech jsem z jeho hlavy byla drasticky vykopnuta, ale tentokrát ne. Nyní se jen obraz rozostřil a poté zase zaostřil, abych mohla díky jeho očím poznat, že jsme právě vylezli ze sanitky. Mé tělo leželo stále stejně bledé na nosítkách a Alex mě mlčky držel za ruku. Měla jsem na sebe napojenou kapačku s průzračnou tekutinou. Zvedli jsme hlavu a než jsem si uvědomila na koho koukám poznala jsem to z Alexovi reakce. To, jak ztuhl a jak se mu v hlavě rozezněly poplašné zvony. Neměl vymyšlenou žádnou krycí historku a moji rodiče se blížili.

Jsem alespoň ráda, že jsem to stihla publikovat dneska, aby nebyla mezera. Doufám, že se vám kapitolka líbila, i když je dneska později než obvykle, ale dorazila jsem teprve někdy v 17:30 domů :D.

Každopááádně nevím jestli jsem si už tady dělala reklamku, ale jestli sledujete můj profil nebo instagram, tak víte, že připravuju nový příběh Inheritis. A pokud to nevíte, tak teď už to víte! :D Tudíž budu moc ráda, když si zapíšete datum 3. 11. 2019 a můj nový příběh podpoříte ♥.

Love ya♥

-Vaše Eli♥