Custodian ✅

Přímost

Mám takový problém. Občas se mi stává - když mluvím, při psaní většinou ne- že řeknu nějaký slovo, co prostě neexistuje. Všichni pochopí, co tím myslím, ale to slovo jako takové neexistuje a prostě jsem udělala paskvil z nějakého jiného slova a tak tu teď tak sedím a přemýšlím, jestli je přímost slovo nebo ne.
Ale asi jo ne? :D
Já vím, že teď vypadám jako, že mám IQ sněhuláka, co se jde opalovat, ale tak někdy jste museli poznat tuto mou stránku :D
Tahle kapitola měla být původně o hooodně delší, jenomže jaksi nestíhám a kdyby byla celá, tak jak ji chci, tak bude o dost později, takže to hold bude rozkouskované. Což znamená co? No co? Že následující kapitoly budou obsahovat hodně odpovědí! :D Wuhu!

*Právě jsem vám sem omylem překopírovala můj úkol na angličtinu. Ten asi nechcete co? Tak já to smažu no*

Kdybych to měla popsat jedním jediným slovem bylo by to divné. Ještě před malinkou chvílí jsem viděla Amori, jak se na mě usmívala a napřahovala ke mně paži. Vyrazila jsem za ní. Vůbec mi nedocházelo, že bych to možná neměla dělat, že přeci jen má sestra je mrtvá a to, že ji vidím naznačuje něco opravdu divného. Cítila jsem jen důvěrné pouto mezi námi a to, jak mi neskutečně chybí. Věděla jsem, že je to má sestra a ta by mi přece nikdy neublížila.

Najednou to bylo pryč.

Najednou jsem cítila, jak mě někdo pevně tiskne k sobě a jak se ta osoba třese. Nějakou intuicí jsem věděla, že to je Alex. Tiskl mě k sobě tak pevně, že jsem měla pocit, že mě snad rozdrtí a lačně lapal po dechu.

„Alexandře odpověz už sakra! Jsi v pořádku?! Celý se třeseš," zakřičela na něj dle hlasu Mia. Co se sakra stalo? Příšerně mě bolela hlava, připadala jsem si, že je mé tělo najednou hrozně těžké a cítila jsem, že vědomí jsem nenabyla nadlouho.

„Dýchá. Ona. Ona dýchá." Hlesl Alex nakřáplým hlasem místo odpovědi na Miinu otázku. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale místo toho za mě vyšlo jen podivné neurčité zamumlání. Dokonce jsem ani nezvládla stisknou Alexovu paži, což jsem měla původně v plánu. Cítila jsem, jak mu ležím v náruči. Neměla jsem hlavu v jeho klíně, jak jsem si pamatovala. Místo toho jsem byla zády opřena o jeho hruď a on mě pevně svíral okolo pasu.

„Děkuju, děkuju, děkuju," mumlal mi Alex potichu do ucha. Chtěla jsem odpovědi. Chtěla jsem, aby mi konečně někdo vysvětlil, co se sakra stalo. Vždyť jsem ani netušila, kde jsem získala své zranění a od té doby se vynořilo další kvantum otázek.

Nestihla jsem se zeptat. Dokonce jsem už ani nerozuměla tomu, co mi Alex zašeptal do ucha.

*

„Bude mě nenávidět," uslyšela jsem Alexův hlas. Všude okolo mě se rozprostíralo teplo. Musela jsem ležet na matraci s tím, že hlavu jsem měla pravděpodobně na něčích nohách. Majitel oněch nohou mi dlaní přejížděl po zádech a cítila jsem přes sebe přehozenou deku.

„Ne, nebude," odpověděl mu dle hlasu pravděpodobně Killian. Kdo ho bude nenávidět. Já? Proč bych ho měla nenávidět?

„Lhal jsem jí," stál si na svém Alex s hlasem naplněným výčitkami svědomí. Lhal mi? O čem? Co se stalo? Kde to vůbec jsem? Otevřela jsem oči a následně zamžourala do světla rozsvícené lampičky.

„Zachránil jsi jí život."

„Alexi?" Zamumlala jsem a zamžourala na jeho unavený obličej. Jakmile uslyšel můj hlas přesunul svůj pohled na mě a nádherně se na mě usmál.

„Ahoj maličká," přejel mi jemně palcem po spánku. Stále jsem si přišla, jako přejetá parním válcem, ale musela jsem přiznat, že noha už mě nebolela, což bylo do st k podivu vzhledem k tomu, že jsem tepenně krvácela.