Poezie psaná snem

umění

zahnědle bělavá místnost
spousty vystrašených očí
když kolem židle se stojany točí
všichni stojíme a kreslíme
jak nejlépe dovedeme
a cítíme se tak strašně umělecky.

umění, to je láska má
něco, co se mnou utíká
vždy když potřebuju utéct.

ale teď, teď kreslím jinak.
ruka držící tužku tančí po papíře
oči těkající ze stojanu na ženu
počmáraný tenisky přemýšlí jak si stoupnout
a v hlavě mi zpíváš ty
každý jedno slůvko sladký
každou jednu vzpomínku.
a tak kreslím s myšlenkou na tebe
už vím, jak krásný by bylo nebe...
.
.
2/2