Velká trojka [Dylan O'Brien]

3.

Lili

Nepamatuju si den, kdy by naše rodina O'Brienových normálně všechno stíhala na čas. Minulý rok nám kvůli věčného zdržování ulítlo i letadlo na Haway, kde se rodiče rozhodli jet na dovolenou. 

Teď mě čeká první den ve škole a už jdu pozdě. To si teda u mě máma za rámeček nedá. Přes hodinu na sebe patlala makeup, ne že by ji to udělalo krásnější, to ne. Jenže já teď budu zase ta, co chodí všude pozdě. Dost, že mě rodiče dovezli pozdě i na poslední den ve školce. Šla jsem za princeznu Růženku, nadšená, že si užiju poslední dny hraní s dětmi a co udělal táta? Půl hodiny se na ulici fotil s nějakýma jeho faninkama, zatímco já znuděně čekala na chodníku s plným pytlem bonbonů od mámy. Občas je to vážně pech mít známé rodiče.

Povím Vám takovou moji teorii. Jestli si myslíte, že je žůžo mít rodiče filmové hvězdy, tak jste na omylu. Nemůžete navštěvovat normální školku ani školu. Na pohádky do kina chodíte většinou až o několik týdnů po premiéře, aby Vás nikdo nepoznal. Nechápu proč, vždyť v kině je stejně tma. Nejspíš jsou oba dva děsně paranoidní. Máma určitě. Ta vyšiluje i když si ráno spletu jednu ponožku s druhou a mám každou jinou.

Zvenku se ozývá troubení z našeho příšerně starého auta a vzápětí táta křičí: ,,No tak ženské, pohněte si už!" 

Tak ráda bych mu vysvětlila, že za všechno může máma. Teď ji napříkalad trvá, než mi zaváže tkaničky na na keckách. Já vím, mohla bych se to naučit sama, ale mi se prostě nechce. Nějak pořád nedokážu pochopit to provlíkání dvou oček dohromady. To je prostě věda! A tak jen šoupu nohama tam a zpátky a čekám, kdy se trefí máma. Má se mnou celkem dost trpělivosti.

,,Tak hotovo, zlato, utíkej, než táta z nás dostane kopřivku," pohladí mě máma po nožce a sama si zapíná kabátek až ke krku. Snaží se vypadat jako pravá dáma. Opravdu se mi teď líbí ta představa ženský po ráno, které z pusy tečou sliny a vlasy má na všechny strany. 

,,Sluší ti to, mami," mrknu na ní s úsměv, aniž by věděla, čemu se směju doopravdy.

,,Děkuji, zlatíčko," odpovídá. 

Společně vykráčíme ven před dům, kde už stojí táta se svým nastartovaným autem. ,,Jako vážně? To musíme tím jet i dneska?" Vzdýchám otráveně už při pohledu na tu hromadu šrotu, kterému táta s radostí říká sporťák.

Mamka mě poplácá po zádech, aby si pohnula do auta, jenže já zapomněla v baráku Pepu. ,,Musím si ještě skočit domů!" oznámím mamce a utíkám po schodech tak rychle, jak jen dokážu. Nemůžu přeci Pepu nechat první školní den doma. Musí to všechno vidět se mnou.

Asi po minutě se vrátím zpět.

,,Bereš si sebou plyšáka? Jako vážně?" Skloní se ke mě mamka a nedokáže pochopit, že Pepa je můj nejlepší kámoš a Váš nejlepší kámoš taky musí všude chodit s vámi. Teta Sophia je u nás taky skoro každý den pečená, vařená a nikomu to nevadí.

Než abych čekala na další máminy připomínky, běžím rovnou k autu. Táta říká, že je to rodinný klenot, který vlastní už přes třináct let. Nejvíc mě na tom autě štve, že se musí chodit dozadu přes odklápěcí sedačky. Je to hrůza.

Jakmile se konečně dostanu do své sedačky a zapnu se, totéž udělám i Pepovi.

,,Bere si sebou plyšáka? Jako vážně?" ptá se táta mamky, jako bych v tom autě vůbec neseděla.

Mamka jen protočí panenkama. ,,Co ji na to mám říct," a já rázím vím, že mám vyhráno a Pepa může jet s námi. 

,,Víš co, tati, ty máš co říkat. Nemůžeme pro jednou jet v normálním autě, než v téhle pojízdné vraždě?"

,,Pojízdná vražda? Kde jsi to slyšela, proboha," táta se tváří, jako nic z toho by nebyla pravda, ale já prostě pokračovat musím: ,,To auto je o několik let starší než já. Chápu, že to je ventrentlin, nebo jak se to říká, ale máš s tím problém dobrzdit a já bych nerada skončila s Pepou v nemocnici."

(ventrentlin = veterán)

,,Odkud na tyhle řeči vůbec chodíš?" diví se moji mluvě, zatímco máma se jen směje. Nejspíš si ranní debatu se mnou pro teď vyměnili.

Nahnu se přes sedačky blíž k tátovi a opatrně vyslovím: ,,Je to hromada šrotu, tati."

Nevím, jestli jsem řekla nějaké zaklínadlo nebo v tátovi tak škublo, ale prostě jen pořádně dupne na brzdy a mi rázem stojíme. ,,Tak to prrrrr. Vidíš to? Brzdí skvěle. To auto je nejlepší co může být, není to žádná vražda ani hromada šrotu. Na tohle auto jsem ještě sbalil i tvou mámu, aby jsi věděla."

,,Tak ty si myslíš, že jsi mě sbalil na auto?" vloží se do diskuze máma. ,,To, že jsem o tomhle autě věděla víc než ty, ještě neznamená, že si mě sbalil právě na tohle."

Konverzace v autě se čím dál tím víc začíná přikořeňovat. Musím se jen spokojeně usmát. Vždycky dokážu z komára udělat velblouda. Do slova si vychutnávám, když se rodiče hádají a do toho se smějí. Vlastně ani nejde použít slovo hádat, spíše spolu diskutují. 

,,Miluju tě, ale už drž hubu, Dylane," stopne ho máma, ,,a jeď už, už tak jedeme pozdě!"