Proč Tobirama nenávidí Uchihy

Proč nenávist nikdy nevyhasne

Bylo docela brzo ráno. Určitě mnohem víc brzo, než obvykle, když tenhle horkokrevný mladík postával před Uchihovským domem. Zády se opíral o strom s rukama založenýma na prsou a každá minuta dnes ubíhala tisíckrát pomaleji.

Nakonec ale přece jen vyšel ze dveří ten vytáhlý hoch s šibalskýma očima.

Ulevilo se mu. Nikdy by to nepřiznal, ale zatraceně se mu ulevilo.

„Všechno v pořádku?" zadrmolil polohlasně.

„Jo, úplně v klidu," pokrčil rameny Uchiha.

Na to už žádnou odpověď nedostal. Tobirama se dal do kroku a oba mlčky procházeli mezi domy po cestě.

„Zase nahoru?"

„Jo," odsouhlasil mu mladík.

Teprve ve chvíli, kdy se dostatečně vzdálili zpomalil světlovlásek tempo.

„Proč se tváříš takhle?" trochu nešťastně si ho přeměřil Izuna.

„Jak bych se měl tvářit? Trochu špatně poslední dobou spím," zamračil se.

„Děláš si starosti a úplně zbytečný. Bratr se jen ujistil, že jsem celej, vůbec nic strašnýho se nedělo. Proč se ho tak bojíš?"

„Já se ho nebojím!" vyletěl hned. Rozhodně se nenechá označovat za někoho, kdo by měl strach z Uchihů. Vůbec ne z Madary. Ne, že by mít strach z Madary nebylo pochopitelné.

„Dobře, promiň." Mladík zvedl ruce nad hlavu v gestu značícím, že se vzdává.

Brzo došli na plac, kde obvykle zůstávali.

Dnes Tobirama nezačal křečkovat, co bude s tréninkem, naopak. Posadil se na veliký placatý kámen, rukama se opřel o kolena a zůstal zničeně civět na výhled, který se jim naskytl před očima. Před ním se rozléhala krajina plná lesu a kopců a kdesi tam dole právě rostla jejich nově budovaná vesnice.

Izuna se po chvilce posadil vedle něj. Nějakou dobu mlčel a taky jen koukal na zelené moře před nimi. Pak mu dlaní soucitně přejel po hřbetu ruky. Jen tak jemně, sem a tam, sem a tam.

„Tohle opravdu musí přestat!" chytil jej Tobirama za zápěstí tak silně, až se mu začala rýsovat modřina.

Uchiha se zase mlčky stáhl.

„Hashirama zuří. Neskousne to," nebylo jisté, jestli si nemluví jen sám pro sebe, protože při těch slovech koukal někam úplně jinam. „Řekl mi, ať už nikdy podobnou hloupost neopakujeme. Rozumíš tomu?" pootočil krk trochu doprava.

„Hm," dostalo se mu téměř neznatelného kývnutí.

„Podívej, já chápu, že se nudíš, ale...," najednou si nebyl jistý jak větu dokončit. Těch ale tu byla spousta. Když opomenul, že tohle nesmí nikdo další vidět, pak tu byla ta příšerná nervozita, kterou mu šlachovitý, neodbytný mladík způsoboval.

Jednu dlaň sevřel v pěst a duhou si na moment zakryl obličej.

„V první řadě se nemůžeme vídat tak často. Lidi si všímají. Za druhé, měl bys trávit čas i s někým dalším," navrhl mu po chvilce.

„Tobi, netvař se tak," rukama se mu najednou pověsil kolem krku a natáhl se k němu, aby mu mohl dát aspoň malou pusu.

„Ty mě vůbec neposloucháš!" odstrčil jej Tobirama. Hned se začal rozhlížet, protože měl pocit, že něco cítí.

„Přestaň být tak paranoidní, úplně se zblázníš," smutný tón se Uchiha ani nepokusil zakrýt. Začínal mít o něj starost. Odbýval ho den co den. Možná potřeboval, aby mu dal vážně chvilku pokoj.