Proč Tobirama nenávidí Uchihy

Proč Uchihové nenávidí Tobiramu

Bylo pěkné teplé dopoledne a Tobirama stál klasicky nastoupený ještě před obědem u domu hlavy klanu Uchiha. Každý den, kdy sem chodil, prskal a rozčiloval se, jenže neměl na výběr, 'v zájmu míru' to jednoduše dělat musel. Pomalu začínal mít pocit, že tady vlastně pravidelně vykupuje svůj klan a musí skládat tu nejhorší oběť v porovnání se všemi, co pro ten mír nakonec jen umřeli.

Dveře se otevřely a on se raději podíval jinam, protože už teď se mu v očích leskl vztek a odpor, že se musel vůbec přiblížit k tomuhle místu. Nemohl si pomoct, ale jeho žaludek dělal kotrmelce, jakmile si jen vybavil černé vlasy a ty odporné oči, ve kterých se odrážela nejen krev prolitá na bojištích, ale především ta nekonečná arogance.

Několik jistých, lehkých kroků a bouchnutí dveřmi, odrazil se, aby vzápětí přistál těsně vedle něj.

„Takže, můžeme jít?" řekl na místo pozdravu s klidným, mírným úsměvem.

„Hm," zavrčel světlovlasý, ani se na něj na moment nepodíval, jen vyrazil co nejrychleji k lesní cestě vedoucí do hor, kde každé odpoledne trénovali.

„Špatně ses vyspal?" prohodil přátelsky mladý Uchiha.

„Spím špatně od doby, co se sem celý váš klan nakvintloval," přiznal bez obalu. To, že hlavním důvodem je právě jeho společník, si však raději nechával pro sebe.

Už od dětství, kdy v boji ztratil své bratry, z duše nenáviděl celý Uchiha klan. To poslední, co by ho kdy napadlo, bylo, že stane osobní hračkou jednoho z nich. Nahlas by to pochopitelně nikdy nepřiznal, ale vzhledem k tomu, v jaké byl pozici, si tak připadal den ode dne víc.

„Kdybych mohl, jednoduše ho tu uškrtím, vezmu něčím po hlavě a zakopu někam, kde by ho nikdy nenašli. Kdybych mohl..." Jenže nemohl.

Dobře si uvědomoval, že udržet křehký mír vedený momentálně mezi jejich staršími bratry vyžadovalo tvářit se, že spolu výborně vycházejí.

„Tobi, pohni!" ozval se Izuna, který byl dobrých deset kroků před ním.

„Mohl bys si tahle oslovení nechat, než budeme někde, kde to nemůžou slyšet lidé?!" zavrčel.

Druhý v legraci protočil oči v sloup a už byl tiše, aby ho nedráždil.

Cesta až nahoru jim trvala tradičně hodinu. Takže když dorazili, Izuna si rovnou vyndal svačinu, kterou tvořilo něco na způsob sendviče a zeleniny, protože bylo už po poledni. Usadil se s ní pohodlně na zem a pustil se do jídla.

„Co to děláš? Jdem trénovat!" ozval se okamžitě druhý.

„Ale mě se dneska vůbec nechce a nesnídal jsem, mám hlad," protáhl drzý Uchiha znuděně a zakousl se s klidem do svého chleba.

„Tak proč sem sakra vůbec chodíme! Děláš ti to radost?!"

„Dělá, fakt velkou!"

„Mohl bys mluvit vážně?!" vztekal se Tobirama, ale s tím klukem to zjevně ani nehnulo. „A dost, tohle mě fakt nebaví, jdu domů," už měl těch výmyslů tak akorát, aby se ho zbavil.

„Fajn, tak jestli chceš," pokrčil druhý rameny a mezi tím vytáhl kunai, se kterým si párkrát zatočil v ruce, než si ho přiskl k obličeji, „ale abych náhodou neřekl bráškovi, že jsem se zranil, protože jsi mě tu jen tak nechal a pak mě najednou někdo napadl," dodal nevinným tónem, zatímco na něj koukal štěněcíma očima.

„Co blbneš, sakra!" vyškubl mu jej mladík a vztekle si ho prohlížel.

Zase měl ten vyděračský, Uchihovský pohled. Pohled člověka, který dostane pokaždé, co chce, přesto tak odlišný od jeho staršího bratra i od ostatních z klanu.