Proč Tobirama nenávidí Uchihy

„Nii-san, opakoval jsem to už stokrát, mír nemír, mě do toho posedávání s Uchihama netahej!" rozhodil Tobirama rukama a chystal se zmizet, jenže jeho sourozenec ho pevně chytil za rukáv.

„Tobiramo, přestaň!"

„Já opravdu, opravdu nenávidím Uchihy!" protestoval.

„Jestli se nezúčastníš, mohlo by je to urazit."

„Jestli mě donutíš tu zůstat, urazím se já!" zavrčel mladší.

„S tím nějak dokážu žít," zasmál se dlouhovlasý, mladý muž po jeho boku a postrčil ho zpět dovnitř.

Tobirama byl naštvaný, včera se jeho bratr vrátil a jako by nic mu oznámil, že po tolika mrtvých a zraněných spolu prostě jen uzavřou mír a budou dál v klidu žít. To se na tom teda nemohli domluvit rovnou? Museli nechat zemřít stovky lidí, aby si uvědomili, že jejich klany dokážou normálně žít vedle sebe? Ne, nesmysl. Kdyby to tak bylo, k tomuhle by nikdy nedošlo, vždycky tu bude souboj o to, kdo má nad kým nadvládu. Tím, že zvou Uchihy do vlastního domu o ni právě přicházejí.

Netrpělivě čekal, zatím co jeho bratr připravoval čaj.

„Proč tady musím křečkovat? O čem se s nima budu jako bavit?" prskal do všech stran.

„Téma hovoru nechám na tobě, nejlépe, když budeš mlčet, pokud nebudeš chtít dodat něco inteligentního," odpověděl přes rameno svému popuzenému sourozenci.

„Aha, takže tady musím sedět a mlčet, abych je neurazil tím, že se neukážu a neřekl během své přítomnosti něco, čím bych je mohl urazit," brblal potichu, když se ozvalo klepání.
„Jsou tady, otevři," pobídl ho šeptem Hashirama.
„Není můj způsob otevírání dveří příliš nezdvořilý?" rýpl si jízlivě a pak už se šoural ke vchodu.

Jen co otevřel, spatřil dva muže. Jednoho arogantně vyhlížejícího, kterého už velmi dobře znal, Uchiha Madara se na něj pořádně ani nepodíval, ale už jen z pohledu mu čišelo, že kdyby mohl, s chutí by si o Tobiramu utřel podrážku bot. Druhý byl méně výrazný, v typickém tričku Uchiha klanu, který neustále těkal pohledem.

„Zdravím," pokusil se o trochu přívětivý tón, i když mu ti dva v jeho domě vůbec nebyli příjemní.

Starší kolem něj prošel dovnitř bez jediného slova, pro něj byl pouhý vzduch. Tobirama začínal vnitřně soptit. Měl dojem, že úplně vidí, jak ještě dva metry za Madarou vchází jeho ego.

„Promiňte," uklonil se nevinně mladší a následoval svého bratra. Tobirama za nimi s povzdechem zavřel.

„Madaro! Izuno! Posaďte se," vítal je Hashirama a začal připravovat na stůl šálky čaje, jako by byli staří dobří přátelé. No... Ti dva vlastně byli, ale pochopit to jeho mladší bratr vážně nedokázal.

„Takže když už jsme teda tady, musíme se domluvit, co chceš udělat s tím územím, o které jsme naposledy válčili," podotkl Madara s kamennou tváří, jako by ho nějaká zdvořilost vůbec nezajímala.

„No nejspíš jej rozdělíme, nebo ho můžeme vyhlásit za neutrální zónu. Vlastně, co bys řekl na spojení celých našich území?" zeptal se druhý.

„Myslíš tím nejen uzavření míru, ale spojení obou klanů?" přeměřil si ho podezíravě Uchiha.

Izuna seděl poslušně vedle něj, a poslouchal každé slovo, jako by ho ta debata srdečně zajímala, chápal každé slovo či námitku z té či oné strany, a přemýšlel o možném řešení.