1. Tam, na pozemcích

4.9K 230 225
                                    

Blátoplaz. Co mu je sakra po nějakém stvoření, které žije v bažinách a živí se malými savci? Co mu je po tom, že z dálky vypadá jako ztrouchnivělý kus dřeva a že si rád pochutnává na mandragorách? Však on toho tvora vyhledávat nebude, není idiot, tak proč o něm musí psát pitomou esej?

Péči o kouzelné tvory ani studovat nechtěl, ale výběr předmětů je zřejmě jedna z těch věcí, které nejsou v jeho moci. Divil se, že mu nebyla přikázána i večerka v osm hodin a taky každodenní kondiční běh v šest ráno do Prasinek a zpátky. Nenávidí to tady. Stále víc.

Nabručeně odhodil brk na stůl, prsty si unaveně promnul oči a pak je upřel k oknu. Sněžilo, zase, což není žádná překvapivá zpráva na začátku prosince. Několik studentů dovádělo venku, dětinsky se koulovali a sem tam nějaký týpek shodil do sněhu kolemjdoucí dívku, která se s ním vzápětí začala prát, protože tyhle rádoby bitvy tělo na tělo jsou něčím, co ti, s nimiž tříská puberta, rádi provádějí.

Kriticky ohrnul nos, protočil oči v sloup a s povzdechem se zadíval na esej, kterou zřejmě už dopsal. Vážně netušil, co víc by měl o tom nevýznamném Blátoplazovi psát.

Kolem stolku, u kterého seděl, se prohnala madam Pinceová, náruč plnou knih a pusu plnou keců. Díval se za tou přísnou ježibabou a pak zavřel knihu, kterou měl otevřenou na stole před sebou. Fantastická zvířata a kde je najít... Kdo by chtěl ty příšerky hledat? To netušil.

Sroloval esej, sbalil kalamář i brk a přehodil si tašku přes rameno. Zvedl se a s knihou, z níž čerpal, zamířil k místu, odkud si ji vzal. Byl si jistý, že kdyby ji nevrátil tam, kam má, Pinceová by ho jednou ranou zarazila do země jak hřebík do dřeva. Věděl to s jistotou, neboť mu to řekla, když sem přišel.

Zatočil do správné uličky a zarazil se, když se jeho oči potkaly s očima vyplašené laně. Nebo možná spíš s očima jisté kudrnaté nebelvírky. Kdyby si to v knihovně vykračovala srna, zřejmě by to bylo divné. I když... ne, ne v Bradavicích.

Jeden rychlý pohled doleva, jeden doprava. Vypadala roztěkaně a on by se vsadil, že pomyslela na to, že by mohla vyšplhat na tu vysokou polici s knihami, přelézt ji a utéct. Kolem něho neprojde, to je jasné.

Ušklíbl se a ona se viditelně napnula, když suverénně vykročil k ní. Očekávala zřejmě nějaký útok, hlupačka, protože v kapse nahmatala hůlku.

Nezná snad přesné znění jeho podmínky? Divil by se, kdyby ne, očividně je to totiž veřejně dostupný dokument, jelikož v Bradavicích a i mimo ně není nikdo, kdo by nevěděl, co jeho podmínka obsahuje. Napadat studenty nemohl. Škoda.

Ne, že by chtěl Grangerové jednu ubalit, to se vůbec neslučuje s jeho morálními zásadami - ano, vážně něco takového má. Ale pár adeptů na kletbu mezi oči by v prostorách školy jistě našel.

Zadržela dech, když se k ní přiblížil natolik, aby si tohoto detailu mohl všimnout. Nehybně jako socha stála na jednom místě. Rád by si myslel, že ji paralyzoval svým arogantním sebevědomím a dechberoucím zjevem, ale na vedení mu nesedí Hagrid a ani se nejmenuje Zlatoslav, proto mu došlo, že ji znehybnil spíš strach.

„Odvahu, Grangerová!“ pobídl ji výsměšně, když se protahoval prostorem mezi ní a regálem s knihami.

Trochu se zarazil, když ho do nosu praštila její vůně, ne ona jako tehdy ve třetím ročníku. Příjemná vůně. Zamračeně ohrnul nos a vrátil knihu do police.

Zamrkala, vrhla po něm nehezkým pohledem a pak se beze slova dala do pohybu. Rychlým krokem mířila z uličky pryč, zřejmě s úmyslem utéct z knihovny, pak z hradu a nakonec i z Británie.

Napříč rozdílnými světyKde žijí příběhy. Začni objevovat