Napříč rozdílnými světy

21. Všechny zlomené duše

Svět se začal otáčet na druhou stranu. Fyzikální zákony přestaly existovat. Gravitace je výmysl a Země je placatá. Žijeme na želvím krunýři.

Tohle všechno vířilo Dracovi hlavou, když zůstal nehybně stát ve Vstupní síni a nevěřícně zíral na výjev před sebou.

Potter.

Zamrkal a odolal touze vrazit si facku, protože se už dávno vzdal myšlenky, že to je jen sen. Šílená noční můra, ze které se brzy probudí. Takže se nebude zbytečně mlátit, beztak to někdo brzo udělá za něj. Zase.

Weasley.

Jestli ho Merlin za něco trestá (a že má fakt za co), tohle se mu povedlo. Dokonce by mu i uznale zatleskal, kdyby se setkali. Tohle byl zlatý tah - vytasit na něj toho rezavého tupohlavce.

„Malfoyi," oslovil ho chlapec, který přežil avadu, když byl ještě mimino.

Draco se vzpamatoval. „Pottere," vyplivl jeho jméno, jako by to bylo něco nesmírně nechutného nebo jako kdyby jeho jméno bylo nějakou zapovězenou kletbou.

Weasleyho existenci ignoroval tak okázale, až to všem přítomným přišlo přirozené.

„Mám ochranku, Draco," ozval se do napjaté situace Blaise, kterého si Draco snad ani nevšiml v tom prvotním šoku.

Teď však stočil pohled na něho. Už už se ho zeptal, na co jako právě on potřebuje ochranku, ale to by nemohl existovat Potter, co by za pozornost možná i vraždil.

Dobře, tak ne. Ale Expelliarmus by na něj použil! Žádné jiné kouzlo stejně neumí.

„Dozorce, Zabini. Dozorce," opravil ho černovlasý brejla a Blaise se na něho uraženě podíval.

Weasley pořád mlčel a jen probodával Draca pohledem, ze kterého zmijozel nedokázal nic moc vyčíst. Snad jen nekonečnou nenávist, což bylo vzájemné.

„To je věc názoru," reagoval na slova vyvoleného Blaise. „Podle mě jste moje ochranka, protože i ministerstvu musí být jasné, že Minervě ruplo v bedně a-"

„Pane Zabini!" okřikla ho Pomona Prýtová, která právě procházela kolem nich. V kdysi bílém pracovním plášti a náručí plnou prázdných květináčů s hlínou. „Dávejte si pozor na jazyk!" napomenula ho, sjela ho káravým pohledem a pokračovala k hlavním dveřím vedoucím na pozemky.

„Běž do jídelny, Zabini," přikázal mu pak zjizvený chlapec a čokoládový zmijozel po něm málem skočil.

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat, Harolde!" ohradil se rozčíleně. „Na mě dojem tím, že Voldy náhodně vybral tebe jako vyvoleného, neuděláš! Fandil jsem Longbottomovi," prozradil mu, uraženě vystrčil bradu a odkráčel do Velké síně. Ne proto, že mu to Potter nařídil, ale spíš proto, že byl čas oběda.

Draco tam jen tak stál a dál neschopen slova sledoval, co se to děje. Zíral na to, jak jeho nejlepší kamarád zamířil do Velké síně a Potter s Weasleym mu byli v patách jako nějaké zatracené dozorčí komando.

Vyrazil za nimi. I on měl hlad a kdyby tu dál zaraženě stál jako tyčka do rajčat, nejspíš by tady vystál důlek. Vykročil si to rovnou ke zmijozelskému stolu a ke svému zděšení zjistil, že se tam usadili i bystrozoři.

To si dělají srandu...

„Vypadněte odsud," zavrčel na ně, když se neúmyslně posadil vedle Daphné, která po něm vrhla vražedným pohledem a výhružně v dlani sevřela jídelní nůž.