Aurora: Alfa samotářka [✔️]

Epilog

Necítila, když zemřela.

Nebolelo to.

Jednu chvíli ležela v táboře obklopena smečkou, ztěžka dýchala a vidění se jí rozmazávalo, v tu další se jí před očima zlatě zablesklo a ona by přísahala, že slyšela bolestivý nářek vlků doprovázející ji na její cestě za Vlčími duchy a na Věčné planiny, a v další chvíli viděla zcela jasně a zřetelně, dýchala zlehka a tělem jí kolovala síla jako zamlada.

Pod tlapkami cítila pevnou půdu, a když se rozhlédla kolem, dech se jí na pár vteřin zadrhl. Tohle místo mohlo svou krásou konkurovat rodnému území. Na vrcholcích mohutných hor, jež se téměř dotýkaly nebes, se třpytil sníh, les, jímž proházela, hrál všemi barvami, a každá strouha či jezero, na které při své cestě kupředu za neznámem narazila, měla vodu křišťálově průzračnou.

Vzduch byl doslova přesycený pachy. Svým čichem vnímala nepřeberné množství lovné zvěře, o níž jednoduše věděla, že její maso bude chutnat jako žádné jiné.

Ale nejdůležitější na tom všem byly nekonečné planiny táhnoucí se daleko za obzor, k nimž směřovala. Věčné planiny.

Nikdy by si nemyslela, že ji po smrti čeká ráj.

Sotva vstoupila na planiny, vzduch před ní se zamihotal a ona v nedůvěře pootevřela tlamu nad novým výjevem. Nespočet vlků, starých či mladých, dokonce i vlčat, na tomhle místě žilo v míru a pokoji.

Když procházela kolem nich, věnovali jí lehké úsměvy, jež s radostí, přestože trochu nesměle, opětovala. Nezastavovala však, cítila, že tady není její místo.

Nemýlila se.

Téměř klopýtla, když zaslechla známé „Ouško!". Bez váhání se otočila a vyběhla za oním hlasem, vyhýbajíc se vlkům, jež neznala, dokud nedorazila za svým cílem.

Nestihla zabrzdit, ve skutečnosti ani nechtěla, když narazila do masy šedé srsti a povalila mohutného vlka na zem. Slyšela smích vycházející z nejednoho hrdla, ale ona se jen dívala na svého otce. „Tati," vydechla nevěřícně.

Šev se zpod ní usmál a postavil se, vytřásaje kožich. „Dcero." Na pozdrav jí otcovsky olízl čumák a ona neváhala s oplacením.

Po jeho pravici se postavila zrzavá vlčice a Aurora musela zamrkat, aby zahnala slzy. „Mami," zazubila se na ni.

„I po mé smrti sis vedla dobře jako Alfa," pravila vroucným hlasem. „Nepochybovala jsem. Svého nástupce jsi zvolila moudře, má dcero, a jsem hrdá, že jsi zemřela jako Alfa."

Sklonila hlavu, aby nedala najevo, jak moc ji matčina slova potěšila. „Já také," přiznala se.

Chtěla se zeptat na tolik věcí. Chtěla vědět, jak se jim dařilo, jestli ji její otec sledoval, jak jí slibovat, když byla malé vlče, kolik mu toho matka řekla. Neměla však možnost, jelikož Šev ji s mluvením předehnal: „Je tady někdo, s kým by ses měla setkat."

Zarazila se, nakrčila čumák. Tušila, ale ani po smrti nedoufala, že by to bylo možné. Ostatně, proč taky? Proč by o to stál? A přesto...

„Auroro?"

Dopřála si chvilku na hluboký nádech, zatěkala pohledem k rodičům, kteří jí věnovali povzbuzující úsměvy, a až potom se otočila za sebe, aby stála čelem proti černému vlkovi s bílou skvrnou na hrudi a hřejivýma hnědýma očima. „Whiteclawe," hlesla.

Nemohla vidět, jak její rodiče couvají pryč, aby těm dvěma dopřáli soukromí, ale slyšela jejich tiché kroky a v duchu jim poděkovala. Nepotřebovala, aby byli svědky jejího myšlenkového zhroucení, o němž nepochybovala, že přijde.

Jeden by čekal, že po smrti se vlk už nemusí s ničím trápit.

Kéž by.

Neklidně přešlápla. Nechtěla čekat, až na ni začne Whiteclaw křičet a vyčítat jí, co kdysi dávno snad před miliardami let provedla, přestože si byla jistá, že jí už odpustil. Nechtěla ovšem nic riskovat a rozhodla se, že ho předežene. „Whiteclawe, je mi to tak strašně líto. Omlouvám se, netušila jsem, že tě tím zabiju. Modlila jsem se o odpuštění a věřila, že jsi mi jej udělil, ale jestli jsem se pletla a ty ne –"

„Auroro," přerušil ji. Nemusel její jméno vyslovit ani tvrdě, aby okamžitě sklapla, doufajíc, že jej nenaštvala. „Nikdy jsem ti odchod nevyčítal. Dobrá, možná prvních několik dní, ale potom ne, a jak tvrdí všichni, i já měl na vybranou. V první řadě jsem ti neměl a stále nemám co odpouštět. Oba jsme chybovali a dopadlo to, jak to dopadlo. To hlavní je, že teď jsi tady, že jsme tady oba a můžeme začít od začátku, budeš-li si to přát."

Nemusela dvakrát zvažovat jeho slova, aby věděla, co chce. Ať už skončí jako přátelé či milovaní druhové, měla šanci napravit svůj vztah s vlkem, jehož si vážila celým svým srdcem. „Ráda bych, Whiteclawe."

Když se na ni usmál a olízl jí ucho, mumlaje tiché „Chyběla jsi mi.", opřela se do jeho dotyku a přivřela oči, nechala teplo naplnit její nitro.

A tak Alfa samotářka došla jednu cestu, jen aby pokračovala po další, ještě delší, náročnější a zároveň milosrdnější stezce, na níž jí doprovázeli vlci, jež na ni po celý její smrtelný život dohlíželi.