Prolog

577 66 11
                                    

Sedmičlenná skupina bývalých členů dvou smeček, které se před několika okamžiky propojily v jednu, na hranicích krátce zpomalili.

Pro některé vlky tohle území bylo naprosto cizí, ale jiní zde žili po celý svůj život a teď ho opouštěli, stejně tak rodinu a přátele dole v údolí.

Aurora, bývalá Alfa jedné ze smeček, však neváhala. Nad svým odchodem přemýšlela již dlouho předtím, než se Altira s Daitorem, kvůli nimž se smečky stmelily, vůbec setkali.

Vlci zdvihli hlavy a zavyli poslední pozdravy, než se opět vydali plným tempem dále. Pachy známých vlků se postupně vytrácely, až zbyly jenom ty jejich.

Z hor, z nichž vybíhali, pramenily dvě řeky, každá na opačnou stranu. Drželi se té, která tekla na opačnou stranu, než se rozléhalo území smečky, aby při svém putování nemuseli vodu hledat.

Ticho, jež si vyhradili na smutek z odchodu, netrvalo moc dlouho. Vlci z různých smeček se neznali déle než dva dny, možná i díky tomu se brzy dali do řeči.

Aura většinu času jenom poslouchala. Saber a Shadow, sourozenci doposud žijící v oddělených smečkách, k potěšení ostatních vyprávěli příhody z dob, kdy ještě byli malými vlčaty. Liam a Invisible, nový pár druhů, se snažili zjistit o tom druhém co nejvíce věcí, a Invisiblina sestra Fall, bývalá Omega, Liamovi moc ráda vyprávěla různé ponižující a vtipné zážitky, které se Invisible staly. A Liam poslouchal a smál se, chtěl poznat svou družku blíž.

Daight, nejmladší ze skupiny, zatím jenom zvědavě čenichal kolem. Vnímal pach jeho sestry Sunset, která odešla jen dva dny před nimi. Doufal, že by ji snad mohl najít a připojit se k ní na její cestě za poznání světa mimo území smečky, alespoň na chvíli.

Sluneční vlk se nacházel těsně před polovinou cesty, když se vlci rozhodli zastavit a na chvíli si odpočinout, aby měli dostatek sil na další pohyb a zároveň se nevyčerpávali příliš. Svět za hranicemi území byl daleko nebezpečnější a nejistější, nemohli běžet do vyčerpání, aby byli schopni se v případě jakéhokoli konfliktu bránit.

Napivši se chladné vody z řeky, lehli si k jejímu břehu a odpočívali. Bavili se potichu, aby na sebe nelákali přílišnou pozornost okolí, přestože se občas neubránili hlasitému smíchu. A tu Saber lehce naklonil hlavu na stranu a položil zásadní otázku: „Alfo, kam máme teď namířeno?"

„Nejsem Alfa," napomenula ho Aurora jemně. „Už ne. Říkej mi jménem, Sabere. Abych odpověděla na tvou otázku, já se asi vydám na západ. Ještě dnešního večera se od vás odpojím, nejprve chci mít jistotu, že jsme dostatečně daleko od smečky."

Daight lehce zmateně nakrčil čumák. „Nepůjdeš s námi?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „Chci žít samotářsky. Za léta vůdcovství toužím po troše klidu. Nechápejte mě špatně, mám vás ráda," usmála se na tři vlky z její bývalé smečky, „ale už to jednoduše není ono. Povinnosti Alfy jsou veliké a mne chybí ta samota a možnost rozhodovat bez pomyšlení na to, že jakýkoli krok, který učiním, může vést ke smrti jednoho z mých vlků, ne-li všech."

Vlci přikývli, rozuměli, proč se Aurora rozhodla, jak se rozhodla. Vlastně je to donutilo zamyslet se nad vůdcovstvím. Někteří to doposud vnímali pouze jako výhodné postavení, kterého chce vlk dosáhnout, aby žil v naprostém blahu. Vždyť doposud neměli důvod na to pohlížet takto, když nikdo nezaplatil životem. Ale vlastně to byla pravda, nebezpečí smrti zde bylo dennodenně, nikdo nevěděl, kdy se něco pokazí.

„Nicméně," pokračovala vlčice, „teď bychom měli nadále pokračovat v cestě. K odpočívání je noc a Měsíční vlčice je stále v nedohlednu. Myslím, že před sebou všichni máme dlouhou cestu, ale jak jsem říkala, než se rozejdeme, měli bychom být dostatečně daleko od bývalých smeček. Není nejlepší nápad si případně najít nové území v jejich blízkosti, kdyby se smečka z nějakého důvodu musela stěhovat," poučila je. Významný pohled věnovala zejména tedy dvěma druhům, nepochybujíc, že budou chtít založit rodinu, a když odešli ze smečky, patrně sami.

„To dává smysl," přitakal Liam, „přestože nechápu, proč by oni měli hledat nové území."

„Nás z toho starého vyhnal oheň," zavzpomínala Fall. „A přitom jsme tam měli velké množství řek."

Invisible zamyšleně naklonila hlavu na stranu. „Můžeme se zkusit vrátit. Sice si nejsem jistá, v jakém bude stavu, ale vlastně bych ho i ráda navštívila. Rodná domovina je zkrátka jenom jedna a na ni se nikdy nesmí zapomínat."

„A já doufám, že snad vystopuju Sunset," dodal Daight. „Nevadilo by mi se se sestrou vidět. Upřímně o ni mám strach, přeci jen jsme oba stále docela mladí, i když máme svá dospělá jména. Co na tom, že jsem ji viděl před dvěma dny."

Shadow se krátce zasmál. „Správně. Nestyď se za své pocity, je milé, že máš strach. Navíc je oprávněný, vždyť svět je nebezpečné místo, to ví i malé vlče, zejména jestli žiješ samotářský život. A je dobré vědět, kde jsou tví sourozenci. Já se s Saberem neviděl od chvíle, co jsem opustil doupě, což je už hezkých pět let."

Daight nevěřícně vykulil oči. „Tak dlouho?!"

Všichni se rozesmáli jeho výrazu. „Ty svou sestru určitě najdeš," ujistila ho Fall a jemně mu olízla ucho, aby ho uklidnila.

Aurora si pro sebe spokojeně mrskla ocasem. Smečková rodinná pohoda jí bude chybět, o tom nepochybovala, ale přesto toužila po něčem jiném.

Bývalá Alfa se zvedla, jasný povel k odchodu. Možná nepatřili do smečky, ale Auroru si pamatovali jako vůdkyni a jejich instinkt jim velel následovat ji, protože je zavede do bezpečí. Oddanost, jakou smečka vůči Alfám má, je nesmírně hluboká a složitá. Musí být, aby všichni vlci mohli společně žít, vždyť jak by se jim dařilo, kdyby neměli důvěru, že je vždycky někdo ochrání a vyvede z nesnází?

Vlci nadále pokračovali v cestě. Dávali si pozor, zdali někde neucítí nepřátelské vlky nebo cizí území, ale přálo jim štěstí a oni nenarazili na nikoho. Téměř nezastavovali, nemuseli, jen občas zpomalili, aby se napili vody. Smáli se, bavili, vzpomínali a přemýšleli nad tím, jak se asi daří ostatním.

Až teprve ve chvíli, kdy se Sluneční vlk začal sklánět k západu a obzor se barvil doruda, Aurora zastavila a po jejím vzoru i všichni ostatní.

S hlubokým nádechem se otočila ke skupině vlků, ocas lehce zvednutý a uši nastražené. „Mí přátelé, nastal čas, kdy vás opustím," promluvila jemně, téměř až mateřsky. „Není však třeba smutnit, život jde dále. Daighte, doufám, že se ti podaří najít svou sestru, to samé přeji i vám, Sabere a Shadowe. Liame, Invisible, Fall – vás sice neznám, přesto pevně věřím, že brzy najdete území, kde se zabydlíte, a vy dva později přivedete na svět i mladé. Fall a Invisible, nenechejte žádného vlka, aby vstoupil mezi váš sesterský vztah, není třeba se ničeho obávat. Jsem si jistá, Invisible, že nakonec ještě budeš ráda, až ti někdo pomůže s výchovou," usmála se. Nemyslela svá slova nikterak zle, pouze věděla, že žárlivost na druhy již rozbila mnoho dobrých vztahů mezi přáteli i rodinou. „Přeji vám všem hodně štěstí a zdaru, ať už vás vaše tlapky zavedou kamkoli."

„My tobě také, Alfo," ozvalo se trojhlasně, zatímco zbývající tři vlci ji oslovili jménem.

„Nechť na vás Vlčí duchové dávají pozor. Šťastný lov!" popřála naposledy, než se bez váhání otočila a s nově získanou energií vyběhla jinam, než kudy vedl pach Sunset, jež se zjevně taktéž chytře rozhodla následovat řeku.

Slyšela za sebou vytí a přidala k vlkům i svůj hlas, ale brzy utichla a soustředila se jenom na cestu před sebou. Stromy se kolem ní míhaly. Ona si však nevšímala pachů zvěře všude okolo i nadcházejícího ticha noci.

Ne, ona se soustředila na pocit svobody, který se v ní probudil a koloval celým jejím tělem. Tuhle nezávislost již dlouho, předlouho nezažila.

Jedna cesta tímto okamžikem sice skončila, ale další teprve začala. A ona nepochybovala, že se proplete s tou, jíž šla před přidáním do smečky.

Aurora: Alfa samotářka [✔️]Where stories live. Discover now