III. kapitola

271 49 6
                                    

Aurora neváhala a vrhla se do boje. Bránila nejen sebe, ale i svou kořist, naprosto lhostejná vůči slovům druhé vlčice. Možná mluvila pravdu o tom, že ji měla vyhlédnutou, ale ona ji pořád ulovila první a právem jí patřila.

Z hrdla se jí vydralo dravé zavrčení, jež značilo, že jednoznačně nemá v plánu se své kořisti vzdát, stejně tak nepřejde bez odezvy nenadálý útok.

Měla nevýhodu, na rozdíl od útočnice přišla o moment překvapení. Navíc měla plný žaludek, a i když by jí mohlo poskytnout pár vteřin překvapení, kdyby svou soupeřku pozvracela, opravdu ji nehodlala ještě více dráždit. Musela si dávat pozor, aby nedělala moc prudké pohyby nebo neschytala ránu do břicha.

I přes její dočasné oslabení se hbitě pohnula a pustila do protiútoku. Nepřemýšlela dvakrát dlouho, okamžitě sebou plácla na zem, pokoušejíc se vlčici svou vahou přimáčknout pod sebou.

Našedlá vlčice přidušeně vyhekla, okamžitě klapajíc tesáky všude okolo. Máchala tlapami, pokoušejíc se Auroru zasáhnout a setřást ze sebe. I když neměla přesně vytyčený cíl a její rány nebolely tak, jak by mohly, přeci jen nebyly příjemné. Přetočila se zpět na břicho a bez váhání se postavila. Nečekala, až její protivnice nabere dech, vrhla se proti ní s vervou hodnou matce bránící své mladé.

Útočnice se také přetočila na tlapky, ale neměla čas se zvednout. Aurora ji svou vahou přitlačila k zemi a tesáky zaryla do kůže za krkem. Byla v pasti, bývalé Alfě stačil jediný tah a mohla by ji zakousnout. „Dobře, vzdávám se, vzdávám se!"

Žlutooká vlčice najednou zatuhla na místě. Srdce se jí zastavilo a o pár okamžiků později znova rozběhlo, zatímco až zuřivě nasávala pach vlčice. V duchu se proklela, že si toho nevšimla dřív. Nikdy by si nemyslela, že ji pozná podle jedné věty a ne podle pachu. „Taudi?"

Taudi se přestala pokoušet se vyprostit. Napjala se, nozdry se jí rozšířily, nebylo pochyb, že dělá to samé, co ona. „Auroro?!"

Uvolnila stisk a slezla z vlčice, bez rozmýšlení jí pomohla se postavit na nohy. „Vlčí duchové, nenapadlo by mě, že tě ještě někdy uvidím."

Krátce se zasmála. „A myslíš, že mě ano? Když jsme se viděly naposledy, nebyl mi ani jeden rok. Strašně jsi mi chyběla." Přitulila se k ní a zabořila hlavu do srsti na jejím hrudníku. Tohle láskyplné gesto nezůstalo bez odezvy, Aurora sklonila hlavu a olízla jí uši. „Promiň, že jsem na tebe zaútočila," zamumlala.

„Odpuštěno. Ale Taudi, pamatuj, dokud kořist neulovíš, není tvá a nemáš na ni právo. Kolikrát jsem ti to už říkala?"

„Um..."

„Přesně to jsem si myslela." Aurora o krok ustoupila a podívala se na ni poučným, přesto hřejivým pohledem. „Pojď, můžeš se najíst, jestli máš hlad. Jenom pro tentokrát."

„Děkuju!" vypískla mladší vlčice radostně a nahrnula se ke srně. Instinktivně vrhla ke starší vlčici ještě jeden obezřetný pohled – jistě, znaly se z dřívějších dob, ale čas mění spoustu věcí, a co kdyby se Aurora rozmyslela, že se nechce dělit s někým, kdo na ni zaútočil –, ovšem bývalá Alfa se jenom lehce pousmála, takže se s radostí pustila do hodování. Ty nejlepší části už samozřejmě byly pryč, kdo by se taky ochuzoval o libové maso, ale tak jako tak srna chutnala skvěle, zvlášť když jí po krátkém boji ještě více vyhládlo.

Aurora pohodlně ulehla kousek od ní, hlavu zvednutou a uši nastražené. Jakmile se octla ve společnosti dalšího vlka, ozvaly se její vůdcovské tendence bránit její společníky. Odjakživa byla vedena k tomu, aby zaujala pozici Alfy, a jistá část její povahy ji k tomu ještě dopomáhala. „Taudi," promluvila zamyšleně do ticha, „co jsi vůbec dělala celou tu dobu? Myslela jsem si, že nadosmrti zůstaneš ve smečce. Nic ve zlém," dodala rychle. Zůstat s ostatními vlky nebylo špatné, právě naopak. Samotářský život nebyl pro každého.

Zvedla hlavu, dožvýkala sousto a polkla. „Před dlouhou dobou jsem odešla," přiznala poté lehce zachmuřeně. „Kvůli jistým... událostem jsem tam nemohla zůstat. Nebo spíš nechtěla, abych byla přesná. Ale našla jsem si novou smečku, která se stala mou rodinou, kde teď žiju."

Nespokojeně se zamračila. Střihla ušima, jestli neuslyší další vlky, rozšířila nozdry, když nasávala okolní pachy, ovšem necítila, neviděla ani neslyšela nikoho kromě sebe a Taudi. „Nechápu. Nepřekročila jsem území nějaké smečky, tím jsem si jistá. Co potom děláš tady? Nemyslím, že by se zákon ohledně opouštění hranic někde měnil." Poznámku o událostech nehodlala nechat bez odezvy, ale teď si potřebovala být jistá, že nevkročila na cizí území (a že Taudi se svou zvědavostí, jíž oplývala jako malé vlče, nedostala do problémů).

Taudi se krátce zachichotala, zatímco si utrhla další kousek. „Můžu tě ujistit, že i u nás je to jedno a to samé. Kdepak, jsem tady s povolením Alfy. Jenou za čas vybraný člen smečky vyrazí na pár dní do okolí za hranice. Zaprvé je to důležité kvůli případným hrozbám, o kterých nemáme ponětí, například Velké kožichy, lišky nebo kojoti. Zadruhé, kdyby se nedej Vlčím duchům stalo, že se smečka rozdělí – třeba kvůli požáru nebo útoku –, každý vlk musí být schopen přežít jako samotář alespoň nějakou dobu, třeba dokud se smečka opět nespojí nebo si nenajde novou."

Překvapeně na ni zamrkala, pootevřela tlamu v nevíře, pak ji zase zavřela a zamyslela se nad celým tímhle principem. Pomalu naklonila hlavu na stranu, až se jí při tom pohybu převrátilo jedno ucho, přitáhla si ocas k tělu, pokrčila pravou přední tlapku a následně zamrkala, aby nepřítomný pohled v jejích očích nahradila pochopením. „To dává smysl," připustila. „Je to vlastně skvělý způsob, jak smečku i jednotlivce uchránit při podobných případech. Líbí se mi to."

Bílošedá vlčice vycenila zuby v pobaveném úsměvu. „Věděla jsem, že se ti to bude líbit."

Krátce se zasmála, Taudi měla pravdu. Dovedla ocenit propracovaný systém k ochraně smečky a milovaných. Taudi opustila srnu, ulehla vedle ní a spokojeně si olízla tlamu. V té chvíli Aurora zvážněla. „Říkala jsi ‚jisté události'. Taudi... co se stalo v naší smečce?"

Její společnice poklesla na duchu a na hodnou chvíli upřela pohled k zemi. Zhluboka se nadechla a po době, jež se zdála nekonečná, pomalým tichým hlasem spustila: „Bylo to asi rok po tom, co jsi odešla. Nevím, co přesně se mezi vámi stalo, ale můj bratr se změnil. Mysleli jsme, že teskní, přeci jen, každý věděl, že jste si byli blízcí a bylo zřejmé, že ho tvůj odchod zasáhl. Nějakou dobu se zdál být v pořádku." Na chvíli se odmlčela, dech se jí roztřásl. „On... onemocněl. Zešílel. Útočil na jakékoli nové tvory, které narazil, ukusoval větší sousta, než dokázal spolykat. Rval se s členy smečky, kdykoli dali najevo, že se jim nelíbí sebemenší prkotina. Byl nebezpečný. A nedlouho po dosažení tohohle stavu zemřel."

Kdyby neležela, podlomily by se jí tlapky. Místo toho se jí zamotala hlava a zvedl žaludek, stěží odolávala nutkání vyvrhnout dnešní jídlo. Taky se mu neubránila, vzápětí vyskočila na nohy a o kousek dál vyzvracela všechno, co v sobě měla.

Oči se jí zalily slzami, když se zhroutila hned vedle, nevšímajíc si Taudiného varovného a překvapeného vyjeknutí. Aurora ji ovšem neslyšela. Jediné, na co se mohla soustředit, byl obraz hnědookého černého vlka s bílou skvrnou na hrudi. Vlka, jehož znala celý svůj život a s nímž měla ty nejkrásnější vzpomínky, jaké by si mohla přát.

Celým tělem jí koloval pocit viny a znechucení ze sebe samé. 

Svým odchodem způsobila smrt svého druha.

Aurora: Alfa samotářka [✔️]Where stories live. Discover now