IV. kapitola

292 44 10
                                    

Je čas na odpověď na hlavní otázku – proč Aurora odešla?

Taudi neklidně přešlápla, netušíc, co by měla udělat. Za svůj život se již stačila setkat s nemocnými vlky a nebylo ani překvapivé, že když viděli a cítili něco nechutného, vyvrhli obsah jejich žaludků, ovšem tohle bylo něco jiného. Byla si vědoma, že Aurora měla jejího staršího bratra ráda, každý, kdo s nimi vyrůstal ve smečce, to věděl – vždyť stačilo v přítomnosti těch dvou strávit pouhou jednu cestu Slunečního vlka, abyste si povšimli silného pouta, jež mezi sebou měli –, ale netušila, že na tuhle novinu zareaguje až takhle.

Sklonila čumák, aby ji očichala, snažíc se odhadnout, jestli bude znova zvracet. Aurořin pach byl vyloženě prosycený bolestí, smutkem a vinou, přestože Taudi netušila, kde se vzalo to poslední.

Nikdo z jejich bývalé smečky včetně Taudi totiž neměl ponětí, že Aurora a Whiteclaw jsou – byli druhy.

„Auroro?" oslovila ji opatrně, nechtěla ji vystrašit hlasitým či nečekaným zvukem, neboť si povšimla, že vlčice upírá zrak kamsi do prázdna, jako kdyby tady ani nebyla, jako kdyby se její mysl toulala mezi vzpomínkami.

Oslovená sebou lehce cukla, pak si přikryla oči tlapkami a na pár úderů srdce v této poloze setrvala, než se roztřeseně nadechla a postavila na nejisté nohy. Taudi k ní přistoupila, aby jí pomohla ustát váhu a vyrovnat své tělo, jenže ona jenom zavrtěla hlavou a lehce vycenila tesáky, takže mladší vlčice moudře ustoupila o krok dozadu.

Bývalá Alfa zavřela oči, musela dostat vzduch do svého těla.

Nádech.

Whiteclaw je mrtvý, protože jsi odešla ze smečky. Odešla jsi od svého druha, i když jste měli slibnou budoucnost. Odešla jsi kvůli své sobeckosti.

Zadržet dech.

Zabil ho žal z odchodu jeho milované. Řekla jsi mu, že si nepřeješ, aby tě následoval, a on tvé přání dodržel, i když ho to stálo život.

Výdech.

Je tvoje chyba, že tvůj druh zemřel. Utekla jsi od něj, stejně jako jsi nedávno utekla od smečky. Tvrdíš, že se nechceš vázat, ale pak se s někým spojíš a necháš ho na holičkách.

Kdy přestaneš utíkat, Auroro?

Kdy přestaneš upřednostňovat své vlastní zájmy před zájmy ostatních?

Kam se poděla ta Alfa, jakou jsi po smrti Ševa bývala?

„Ne," zavrčela si pro sebe. „Ne. Jsem to pořád já. Jsem stejná."

Ticho! přikázala temné části její mysli, jež se objevila ve chvíli, kdy její otec zemřel, a s každým dalším selháním, s každou její další chybou a ztrátou, se rozšiřovala. Nic z toho není pravda!

„Auroro?" zopakovala Taudi, teď zněla vyděšeně. Nerozuměla slovům její přítelkyně, i když si dokázala domyslet, že odpovídá na některé své myšlenky. Bála se, co se jí může honit hlavou, nechtěla, aby se dostala do stejného stavu šílenosti, jejž viděla u svého bratra.

Vyplašený tón Taudiného hlasu ji přivedl zpět do skutečnosti. Výborně, pomyslela si, teď se mě bojí. O to nestála, stejně tak, aby se bála o ni. Opět zatřepala hlavou, potlačila temné myšlenky do pozadí, neměla na ně čas. Hroutit se mohla o samotě, ne před někým, koho kdysi chránila. Ten instinkt možná pohřbila hluboko do sebe, když odešla, ale nikdy nezmizel. Rozhodně nechtěla, aby ona byla důvod jejího rozrušení. „Jsem v pořádku, Taudi," ujistila ji jemným pevným hlasem, v němž nezaznívala jediná známka falše. „Jen jsem nečekala, že uslyším tohle."

Aurora: Alfa samotářka [✔️]Where stories live. Discover now