move. /seventeen • pentagon/

1.

chapter one;
❄️ — happy sad christmas.

×××

Kéž by žádné ráno neexistovalo.

Yuki si povzdychla, když ji ráno probudil zvonek, který tak nechutně řval přes celý barák, a jejímu pokoji se to nevyhlo. Díky zácloně měla v její malé místnosti stále docela tmu, no přesto tušila, že je venku už světlo.

Chtěla spát dál. Vzpomněla si na včerejšek a měla co dělat, aby zadržela slzy, které se jí hnaly do očí.

Zvonek se ozval znovu.

"Yuto?" zahučela rozespale. Nemusela být nijak hlasitá - díky tenkým zdím by to její bratr mohl lehce slyšet, pokud by byl ve svém pokoji. Yuki odpověď nedostala. A někdo znovu zazvonil.

Yuki si povzdychla. "Yutoooooooooo," řekla teď trochu hlasitěji, no na konci se jí zlomil hlas. Spolkla další slzy které se snažily protlačit do jejích očí, a zvedla se do sedu. Promnula si obličej a pokusila se rozkoukat se.

"Je to jen tvoje chyba."

Oči znovu rychle zavřela, hlavou se opřela o zeď a chytla se za srdce, jako kdyby jí to mělo pomoct od té bolesti. Ačkoliv nechtěla, musela na včerejší večer myslet. Bolelo to, v tu chvíli měla pocit, že to bolelo více než cokoliv jiného. Z hrdla se jí vydralo pár vzlyků.

Zvonek znovu zadrnčel a Yuki to už nevydržela. Vzala do ruky polštář a naštvaně ho hodila proti dveřím jejího pokoje. "YUTO!!" vykřikla hystericky, přitáhla si k sobě kolena a poté, co si je objala, začala brečet.

"Aigooo, tady je to moje zlomený srdíčko."

Yuki se mezi vzlyky musela usmát. Popotáhla a setřela si slzy ještě předtím, než se na příchozí osobu podívala, no než to všechno stihla, už se ocitla ve známém vřelém objetí.

"Boo.." hlesla a slabě okolo něj obmotala své ruce v objetí.

"Nic neříkej," říkal Seungkwan konejšivým hlasem a hladil ji po zádech. "Jsme tady pro tebe."

Chtěla se zeptat, jestli tu s ním ještě někdo je, no to už se odkudsi ze dveří ozval další známý hlas.

"Vypadáš fakt strašně."

Luna byla asi jediná dívka, která se s Yuki bavila, a spolu se Seungkwanem se pomalu starali o její sociální život, protože nebýt těch dvou, nejspíš by Yuki zůstala navždy stranou od ostatních ve svém vlastním světě.

Luna se na chvíli taky do objetí přidala, pak se však oba spolu se Seungkwanem odtáhli. Yuki byla ráda, že přišli. Popotáhla a znovu si setřela slzy. Podívala se na ty dva a malinko se usmála.

"Brouku, vypadáš jako oživlé neštěstí.." řekl Seungkwan a dřepl si vedle její postele, takže byl níž než na úrovni jejích očí. "Notak, jsou Vánoce. Přeci si je nenecháš zkazit takovým debilem." Dal si záležet, aby to poslední slovo řekl správně agresivně, ovšem s jeho hlasem to znělo spíš vtipně. Yuki by se nad tím běžně alespoň pousmála. To teď však nepřišlo.

"Ale já neslavím Vá-.." pokusila se říct, ovšem Boo ji nenechal. Jak typické. Její hlas zněl oslable, dokonce chraptivě.

"Koukej co jsme ti přinesli!" V tom před ní na posteli přistála dárková taška. Yuki svraštila obočí, když ji uviděla. Neměla ráda, když jí někdo cokoliv dával, protože jí pak přišlo, že to tomu člověku musí vrátit.

Seungkwan se už chystal veškerý obsah tašky vysypat na postel, Luna ho však zastavila. "Boo, měla by se nejprve normálně najíst," řekla a starostlivě se na Yuki podívala. "Yuto říkal, že ještě nejedla."