MY EVERYTHING po stopách času

8 let trápení

S Ajjem jsem na útěku 5 rokem. Nemáme nic k jídlu ani domov. Jsem úplně sami, hladoví. Jediný co nás zajímá, tak jen přežít. Musíme se zaměřovat na cíl a ne na minulost, co bylo.. to bylo a už není. Viděla jsem spoustu lidí umírat, či proměňovat se v zombieky. Hlavně..... ahh, rodinu. Díky mému tátovi, jsem přežila. Těším se, až budu s nim nahoře. Ale Ajovi to udělat nemůžu. Nemůžu ho nechat napospas hladu, či už zombiekum. Vždyť je mu teprve 5 let.
Já už se potuluju apokalipsou 8 let, a to sama. No spíš 3 roky sama, pak jsem potkala to malinké štěstí. Už 3 rokem ho učím, jak přežít. 2 roky jsem ho musela učit chodit, mluvit apod.. věci. Po 3 rocích, jsem už začala Aje seznamovat s ,,CO JE TO ZOMBIE APOKALIPSA", co je to ,,zbraň", a jak přežít v apokalipse. Všechno zatím dobře zvládal a zvládá. Ale furt se má co učit. Pořád nezná dětství. Už od mala se musel učit jak na vojně. Jen 2 roky zažíval požitek. Ale ne velký. Sem tam se nějaké to jídlo našlo. Ale nebylo to mateřské mléko, mléko pro děti či přesnídávky. Musel pít obyčejnou vodu, fazole z konzervy apod. jídla. Proto tráví jinak.
_________
Už je to dlouhá doba, co se potulujeme lesem, nesnažíme se dělat hluk, přitahovat pozornosti, či nevím co. Snažíme se dostat jen do nějakého utulneho bunkru. Jenže, vysvětlujte to zombiekům. Prosit je o milost, aby vás nechali živí projít, tak to asi takhke nefunguje. No, zatím ale děláme, co se dá..