Heartless║Niall Horan [1DFF]

CHAPTER 23 ♦ Nightmares are coming

Z toho pípání přístrojů mi jednou přeskočí. Seděla jsem na židli, naproti postele ve které Liam ležel. Museli ho začít ošetřovat už v sanitce, protože ztratil hodně krve. Celou cestu do nemocnice jsem seděla se sklopenou hlavou, slzy se linuly proudem. Nebyla jsem schopna slova, když se mě ptali co se stalo. Mluvení se ke mně dostalo až po operaci, když jsem věděla, že je v pořádku. Stejně je to moje vina. Ano, takovéto myšlenky se mi celé ty čtyři hodiny honí hlavou. Sedím tu v doprovodu pípání bez jediného slova vedle Liama a čekám. Budu tu čekat tak dlouho dokud se neprobudí. Dlužím mu po dnešku hodně. Strach ze mě pořád neunikl, bojím se, že se neprobudí, bojím se pořád, že mu to nechá následky do života a bojím se, že je to moje vina, že to na mě hodí Soph nebo Liamova rodina nebo prostě kluci. Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych takovéhle myšlenky odehnala. Přesně tento typ jsem měla v černém období. Všechno jsem sváděla sama na sebe, taky se sama se sebou pomlouvala a posmívala jsem se sama sobě. Můj pohled jsem nasměrovala na bílou zeď a nechala jsem ho upřený tam. Najednou se otevřeli dveře, ve kterých stál doktor. Oddychla jsem si. Bála jsem se že to bude někdo z kluků, Sophie, nebo Liamova rodina.

„Slečno Heidi." Vydechl. „Pořád tu jste." Mírně se na mě usmál.

„Říkala jsem, že neodejdu, dokud se neprobudí a nebudu si jistá, že je v pořádku." Odsekla jsem mu. Měla jsem důvod být podrážděná, už jsem mu to totiž říkala minimálně dvakrát.

„Dobře a nebojte se, už jsme informovali jeho rodinu, přítelkyni a spoluhráče z kapely, už tu nebudete muset čekat sama." Jen jsem si povzdechla a dala oči v sloup, neměla jsem náladu. Doktor zkontroloval Liama a zase odešel. Zvedla jsem se ze židle a zamířila ven z pokoje. Přímo k automatu na kávu, který byl přímo naproti pokoji. Koupila jsem si nějakou silnou kávu bez cukru, ani jsem nepřemýšlela nad tím jaký je to druh. Šla jsem si sednout zpět na židli, kafe v ruce a pohled opět na bílou zeď. Nechtěla jsem ani usnout. Dá se říct, že ve mně převládalo hodně strachu, snad ze všech následků Liamova postřelení.

Upila jsem z už dost studené kávy, která už byla minimálně hodinu v tom kelímku usazená. Ve vteřině na to se rozlítli dveře a v nich stál Niall. Rychle jsem odvrátila pohled. Chtěla jsem se vyhnout tomu co předcházelo u všech co příjdou. Jako například: Jsi v pořádku? Jsem ráda že se ti nic nestalo. Panebože měl jsem hrozný strach. Věděla jsem, že o mě měli strach, jenže já si stále stojím za tím, že je to moje vina. A navíc co by mi mělo být, když Liama postřelili a mě nechali být.

„Heidi." Vydechl. Pomalu za sebou zavřel dveře. Pořád jsem se dívala na zeď, chtěla jsem se vyhnout očnímu kontaktu. Niall přišel ke mně. Beze slov si klekl, chytil mě za bradu, čímž navázal oční kontakt. Chvíli jsme tam tak jen stáli, dívali jsme se na sebe. Zamlžili se mi oči, to už jsem ale byla v Niallově pevném objetí, které jsem potřebovala. Byla jsem ráda, že nic nekomentuje, možná i na mě poznal, že nemám chuť na mluvení.

„J-e to moje...vina." Řekla jsem nakřáplým hlasem, doprovázeným vzlykáním.

„Shhh, už je to v pořádku. V pořádku." Šeptal mi pořád dokola do ucha Niall. Hladil mě po zádech. Odtáhla jsem se od něj, utřela slzy a uslzeným pohledem jsem se na něj podívala.

„Děkuju, že tu jsi." Řekla jsem. Niall se usmál, což i na mé tváři vyvolalo malinkatý úsměv.Můj pohled jsem přesměrovala na postel, když jsem viděla jak se tam něco pohnulo. Konkrétně Liamova ruka. Posunula jsem se k Liamové posteli. Chytla ho za ruku a jemně po ní palcem přejížděla. Liam něco zamrmlal.

„Liame, jsem tady s tebou." Šeptla jsem k němu. Periferně jsem viděla, jak si Niall sedl na židli a sledoval nás. Pozorně jsem sledovala Liama, pomalinku otevíral oči. Snažil se přivyknout na světlo.