(Ne)přátelé

27. Abych se cítila milována... Tebou...

***O 3 dny později*** 

,,Lásko?" Zašeptal jsem jí do ucha při čemž se zachvěla.

,,Ano?" Řekla tak vzrušeným hlasem jako nikdy předtím.

,,Proč tohle děláme?" Znovu jsem zašeptal a udělal s ní ladnou otočku.

,,Vadí ti to snad?" Položila mi otázku aniž by odpověděla na tu mou. Rty se jemně otřela o ty mé a já zavzdychal do těch jejích. Pousmála se.

,,To neříkám, ale myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby jsme teď byli u mě doma, v mé ložnici, v mé posteli a dělali věci, které spolu můžeme dělat jenom my." Moji ruku jsem přesměroval na její kříž. Zalapala po dechu. Chce mě...

,,Justine..." Vzdechla.

,,Ano baybe?" Zeptal jsem se nevinně a lehce jí zmáčkl ten její úžasný zadeček. 

,,Nech toho." Zavrčela mi u ucha.

,,Proč? Nemám důvod přestat. Chceš mě" Řekl jsem odhodlaně. Jen skrčila obočí a vítězně se na mě dívala.

V tu chvíli přestala hrát hudba, všichni se podívali na nás se stejným pohledem jako má teď Lucy. 

,,To jsi byl vážně tak naivní a myslel si, že to s tebou myslím vážně? Chudáčku... Měl by si lidem přestat tolik důvěřovat." Vysmála se mi. Odstoupila ode mě s výsměchem v očích. 

,,Co jsem chtěla už mám. Nepotřebuji tě, jsi mi k ničemu." Naháněla mi strach. Co už má?! K čemu mě už nepotřebuje?! 

,,Měj se. Bieber." Jakmile to dořekla vytáhla odněkud zbraň.

Vystřelila. Kulka mě zasáhla přímo do srdce a-

***

,,Néééééééééééé!" Prudce jsem se posadil. Byl jsem celý spocený. Snažil jsem se uklidnit můj zrychlený dech. 

,,Justine?" Uslyšel jsem vedle sebe ospalý hlas Lucy. 

,,Promiň, vzbudil jsem tě?" *Né asíí. Vzbudil jí jelen parohama -_-*   

,,To je v pohodě." Usmála se na mě. Byl to falešný úsměv, ale přesto byl tak upřímný. Dlaněmi jsem si protřel můj ještě stále spocený obličej a hned na to nahlas vydechl.

,,Jussi..." Začala mě hladit po mém nahém rameni. Její dotek mě tak uklidňoval. Má na mě dobrý vliv, její doteky na mě jsou pro mě tak uklidňující a v mých chvílích, které mám mimochodem skoro pořád jsou i mučivé. Mučivé tím, že bych tak moc chtěl být uvnitř ní a pohybovat se...

Tentokrát mě ovšem jen uklidňovaly.

,,Děkuju Lucy." Promluvil jsem k ní.

,,Nemáš mi za co děkovat." Usmála se na mě jejím nádherným úsměvem, který ve mě vzbuzoval tolik pocitů. Pocitů, které jsem chtěl cítit už dlouho, jen jsem si to nedokázal přiznat.

,,Co to bylo za sen, Justine." Vyznělo to jako otázka, ale řekla to rázně a oznamem. Naznačila mi tím, že se nenechá jen tak odbít.

,,Lucy... To není podstatné. Podstatní jsme my dva." Nemůžu jí přece jen tak říct, že se mi o tomhle stejném snu o ní zdá už třetí noc!

,,Né Justine, je to podstatné. Budíš se už 3. noc teď ve dvě hodiny ráno a nejspíš pořád z toho stejného důvodu, takže ano, je to podstatné. A já chci aby si mi to řekl. Hned." Naléhala.

Co mi zbývá?

Počkat!

Já! Já vím!

Nic.