Poslední zázrak - JOHNLOCK ✔

Poslední zázrak

Omlouvám se. Všechno je to pravda. Všechno, co o mně říkali. Já si vymyslel Moriartyho. Jsem podvodník. Noviny měly celou tu dobu pravdu. Řekni to každému, kdo tě vyslechne. Nikdo nemůže být tak chytrý.

Zjistil jsem si všechno, abych na tebe udělal dojem. Byl to trik. Kouzelnický trik. Tenhle telefonát je můj dopis. Tak to lidé dělají, ne? Nechají dopis. Sbohem, Johne.

Dech se mi zastavil přímo před rty. Někde v hrudníku jsem pocítil tupý tlak. Na dně žaludku nepříjemnou křeč. Stál jsem tam a strnule zíral vzhůru. Proč to říká? Co se to děje? Nechápal jsem jediné slovo.

Jediné, co jsem chápal, bylo, že čas neúprosně běžel dál, zatímco se mi hlavou honily myšlenky, které nedávaly smysl. Jedna křížila druhou. Pohled se mi skoro zamlžil, jak se mi lehce zatočila hlava. Cítil jsem tlukot svého srdce, až mi rezonoval a vystřeloval přímo do krku, kde se tvořil nepříjemný hlen. Ten okamžik jako by trval věčnost.

Snažil jsem se s ním mluvit, sledoval jeho oči, udržet pohled i na tu dálku, snažil jsem se mu říct, co pro mě znamená, ale on neposlouchal. Dál říkal ty podivné věci. Pravdu překrucoval ve lži, a lži překrucoval do pravdy.

Snažil se ze sebe udělat podvodníka, proč?

Polknul jsem a ve stejné vteřině jsem s neskonalým šokem sledoval, jak se jeho tělo řítí z budovy nemocnice přímým pádem dolů. Vnímal jsem, jak se můj šok mění v naprostý děs, který se na pár okamžiků převtělil až v samotnou paralýzu.

Bylo pozdě.

Když jsem k němu doběhl, svět skončil. S ním. S jeho skokem. S jeho bryskním intelektem. S jeho životem, který dával smysl tomu mému. Dával mu smysl ve všech možných i nemožných směrech. A já si to uvědomil příliš pozdě. Nikdy jsem mu to neřekl.

Bylo pozdě.

S jeho životem skončil i ten můj.

Jen ten můj se proti tomu jeho zdál být naprosto bezcenný. Nepodstatný. Vždycky byl.

Jako by mi někdo vyrval duši přímo z těla a skořápku někam bezohledně odhodil.

Je pozdě.

Opakoval hlas v mé hlavě pořád dokola.

***

„Tahle skladba se mi líbí," usmál jsem se pro sebe a zaposlouchal se do tklivých tónů houslí, „tu jsi složil sám?" zalil jsem dva porcelánové hrníčky s čajem horkou vodou a oba je položil na stolek.

Odpověď nepřišla, ale to bylo u Sherlocka normální. Někdy nemluvil i několik dní.

Posadil jsem se do křesla a přivřel oči. S příchutí čaje na jazyku a s příjemnou hudbou v uších jsem se spokojeně usmál. Takhle vypadal domov. Nebo by alespoň měl.

Hra na housle ustala.

Vysoká postava, která se doposud tyčila před oknem, se obrátila mým směrem. Sherlock se usmál, odložil housle, posadil se naproti mně do svého křesla, podal si šálek čaje a upil.

Chvíli jsme spolu jen tak mlčeli a užívali si klidu, na mého přítele to bylo až neobvyklé při jeho akutní touze neustále řešit případy a posouvat své hranice až na okraj samotných možností. Ale něco na té chvíli nás dostalo do jakéhosi souznění, spříznění. Někdy je příjemné zkrátka jen tak s někým být a mlčet.