Wedding? No, thanks!

13.

Seděli jsme u stolu naproti sobě. Oba už jsme měli dojezeno a teď jsme už jen usrkávali čaj, který jsem udělala taky.

To ticho nebylo úplně příjemné, ale asi jsem zažila už horší. Ovšem po několika minutách ho Lucas tichým hlasem přerušil.

,,Tak co, řekneš mi, proč jsi ve svatebních šatech stopovala u silnice?'' a já si povzdechla. Tuhle konverzaci jsem nechtěla rozpitvávat, ale za to všechno, co pro mě za posledních 24 hodin udělal, jsem mu to dlužila.

,,Nesednem si na gauč?'' a bez počkání na něj jsem se rozešla do obýváku.

+++

,,Takže abych to shrnul. Když ti bylo 12, tvůj otec si chtěl založit firmu, ale neměl na to. A ta rodina Montinerů-",,Mollierů," opravila jsem ho, ,,-to je jedno. Tak ta rodina mu dala peníze, ale musel podepsat, že si vezmeš jejich syna, kterej je o 3 roky mladší než ty. Včera byl den svatby a tys ho viděla poprvé po třech letech. Pak s tebou mluvil děda a tobě se to rozlezelo v hlavě, a když jsi byla před oltářem, tak jsi se rozhodla, že to nedáš a utekla jsi. Chápu to dobře?" jen jsem přikývla.

,,A při útěku jsi se taky rozhodla, že nejsi tak rychlá, a že zkusíš stopa?" podíval se na mě a já znovu přikývla s pohledem stále na podlaze.

,,A nebála ses, že bych mohl být třeba úchyl?"

,,Bála, ale to byla věc, co by řešilo moje budoucí já," slyšela jsem jeho smích a tak jsem se na něj poprvé za dobu, co tu sedíme podívala. Měl zakloněnou hlavu a upřímně se smál. Po chvilce se mi podíval do očí a já se v té zelenkavé barvě znovu ztrácela.

,,Vypadá to, že jsi vážně šílená," řekl se stále přítomným úsměvem na tváři. Pozvedla jsem na něj obočí.

,,Mám rád šílené lidi."