Wedding? No, thanks!

7.

Běžím. Z počátku ani nevím kam. Když se ohlédnu, vidím, jak z kostela vybíhá Filip, můj otec a k mému zděšení i pan Molliere. Přidávám na rychlosti, ale běhat na podpatcích není můj oblíbený sport. Ohlédnu se znovu, všichni tři se ke mě pomaloučku přibližují. Dokonce i Filip, kterýmu se všechno třese!

Cítím, jak mi pomalu docházejí síly, když si všimnu, že jsem jen jeden blok od hlavní silnice. A v tu chvíli mi hlavou proběhne nápad.

Teď běžím ze všech sil, jen abych už byla u silnice. A když tam jsem, zvedám ruku s palcem nahoru. Přece mi někdo musí zastavit! Ohlédnu se znovu, a málem mě trefí šlak. Všichni tři jsou jen pár metrů ode mě a všichni tři se tváří, že mě zabijou hned, jak mě chytí. To není dobrý.

A když už mám pocit, že jsem ztracená, zastaví mi u chodníku motorka. A já neváhám ani chvilku, vyhrnuju šaty a prehazuju přes ní nohu. A než se stačím něčeho chytit, čehokoli, můj zachránce vyráží kupředu. Stihnu ještě otočit hlavu a vidět tři nasupený obličeje, než se od nich vzdálíme moc daleko. Chytnu se muže kolem pasu a přimáčknu se na něj co nejvíc to jde.

Je mi jedno, jestli je mu 80, jestli je to úchyl, co má v plánu mě zavést do lesa a znásilnit nebo jestli je to sériovej vrah. To jsou věci, co bude řešit moje budoucí já. Teď jsem jen nehorázně vděčná, že jsem pryč, a že jsem nezradila sama sebe. A pak mě napadne úplně jiná myšlenka.

Jsem v prdeli.

A já se znova rozvzlykám jak malá. No jo, brekot tu dlouho nebyl.