,,Celest?"
,,Jsi to opravdu ty?" hlesla po chvilce Ellen s nevěřícným výrazem ve tváři.
,,J-jo, kdo jiný by to mohl být," pronesla nejistě Celest a pohlédla na svou sestru a její bratry, jenž se zubili od ucha k uchu. Bylo vidět, že jsou všichni konečně spokojení a šťastní.
,,Vypadáš jinak," pronesla po chvilce Ellen a svůj pohled, který doteď upínala na ni, sklopila k zemi.
,,Za to ty ses nezměnila ani trochu," uchechtla se Celest, zatímco se pokoušela vstát. Vstala, ale na nohou se dlouho neudržela.
,,Nezlobte se, bude mi trvat, než se do sebe zase vžiji," knikla ta tmavovlasá dívenka ve snaze se znovu postavit na nohy. Mark s Markusem k ní z každé strany přiběhli a pomohli ji. Levou ruku dala za Markusův krk a tou pravou obmotala krk Markovi.
,,Asi bychom měli vyrazit," pronesl spokojeně Mark. Trojice se poté přidala k naší skupině. Všichni ostatní jen mlčky kývli hlavou na souhlas a my se vydali zpět domů.
Pohled Ellen
Cestou nikdo z nás nevydal ani hlásku. Ačkoli toho k povídání bylo dost, nikdo nevěděl, jak začít, a proto bylo mlčení správnou volbou. Stalo se toho hrozně moc, všichni jsme byli natolik vyčerpaní a unavení, že to zkrátka nebylo možné.
Z blažených úsměvů mých bratrů bylo vidět, že byli šťastni. I já byla šťastná, že byla opět mezi námi. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že mou nejdražší Celest už nikdy v životě neuvidím, ale pak přišla naděje. Ze začátku jsem tomu všemu nechtěla věřit, ale stalo se a já jsem za to nesmírně ráda.
Nebýt těch podivínů, naše naděje by dávno zhasly jak plamen svíčky. Z těch podivínů se stali naši nejlepší přátelé. Kamarádi, které jsme snad nikdy neměli.
Když se nad tím zpětně zamyslím, byla to všechno jen náhoda nebo osud? Těžko říct. Ušli jsme pořádný kus cesty a já byla na všechny nesmírně hrdá.
*
Procházeli jsme kolem kostela, když v tom jsem si všimla čehosi, co mě krapet znepokojilo. V místě, kde byla naše zašívárna, teď byla vyměněna okna, ořezané stromy a ve vchodu natažený řetěz s cedulí "Pozor, soukromý pozemek! Nepovolaným vstup zakázán"
,,Bando?" otázala jsem se ostatních.
,,Co se stalo s rotou?" poškrábala jsem se zmateně na zátylku s pohledem přišpendleným směrem k té budově.
,,Koupil to tu známý naší matky, zapomněli jsme vám to říct," pronesla s důrazem Jana, zatímco upínala pohled na nově opravená okna.
,,Máme daleko hezčí místo než je tohle," usmál se Markus a Mark mu dal za pravdu tichým pokývnutím hlavy.
Otočila jsem se zpět před sebe a kdesi v dálce na kopci zahlédla siluetu nějaké dospělé osoby, jež se k nám neustále přibližovala. Nejspíše jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml. Ostatní taktéž náhle upřeli své pohledy na kopec, který se nacházel před námi.
,,Kdo to je?" zeptal se zmateně Michal.
Čím více se osoba přibližovala, tím lépe jsem poznávala její obrysy. Postava nebyla ani vysoká ani malá, ani štíhlá ani při těle. Byla tak akorát. Dlouhé černé vlasy se jí stáčely do hustých loken, které volně padaly dolů po ramenou. Nemohu opomenout i na ten nádherný úsměv, kterého jsem si všimla již dávno předtím.
,,Mami!?" hlesla náhle Celest, která cestou neřekla ani slovo. Tmavovlasá žena svůj pohled přesunula na mou sestru, jež se spokojeně usmívala.
,,Kluci? Těch pár metrů už zvládnu sama," usmála se na své bratry a se spokojeným úsměvem se vydala směrem k té sympatické paní. Netrvalo dlouho a obě se se šťastným úsměvem na rtech chytly okolo krku.
,,Zlatíčko, kde jsi celou dobu byla, měla jsem o tebe hrozný strach, nestalo se ti nic!?" odtáhla se od ní matka po chvilce se slzou na krajíčku.
,,To je velice dlouhý příběh," usmála se na ni Celest. Matka se jen spokojeně zazubila a obě se na uvítanou opět vřele objaly.
Pohled Jany
S vycházejícím sluncem jsme se s Míšou vraceli domů. I když bylo plno věcí, které stály za zmínku, ani jeden z nás nehlesl žádné slůvko.
Oba unavení jsme cestou přemýšleli nad vším, co se za posledních pár týdnů odehrálo. Byla to obrovská změna jak pro mě, tak pro něj.
Někdo by řekl, že potkat se s těmi divnými, byla náhoda. Někdo by tomu řekl osud, jiní předurčení. Kdyby jsme zůstali v našem městě, možná by se děly daleko horší věci. Byla jsem ráda, že to dopadlo takhle a my alespoň poznali další nové lidi.
,,Tak už jste zpátky," zaslechla jsem z dáli naší matku. Byla jsem tak ráda, že ji vidím a bratr jakbysmet. S Michaelem jsme mámu vřele objali a culili se od ucha k uchu.
Od brány nás vítal i Ben, můj milý pejsek. Byla jsem ráda, že jsme zpátky doma, začínalo mi to tu chybět. Oba jsme se po chvilce odebrali nahoru do bytu, kde jsme si odložili věci, umyli se a šli se najíst.
S nadšením jsme usedli ke stolu, u kterého bratr pronesl, že je rád, že konečně vidí pořádné jídlo a že jíst dokola jen ryby bylo prý otravný.
,,Buď rád, že jsi neumřel hlady," poznamenala jsem s plnou pusou a bratr sedíc u stolu se jen netečně zakřenil.
,,Já už rybu neměla ani nepamatuji," konstatovala matka, která ze sebe vyloudila spokojený úsměv.
Po jídle se každý odebral do svých pokojů a já s radostí ulehla do své měkké postýlky, která mi tolik chyběla. Pomalu jsem zavírala oči a přemýšlela nad tím, co všechno se za tak krátkou dobu odehrálo.
Myslím, že to bylo ze začátku dost krušné období. Uvědomit si, že jsme každý něčím výjimečný. Že magie, ať v ní věříš nebo ne, je všude kolem nás. Minulost změnit nelze, ale můžeš změnit přítomnost a budoucnost. Osud nám do cesty stále staví překážky a je opravdu jen na nás, jak se jim postavíme. Člověk nikdy neví, co se v budoucnu stane. Budoucnost pro nás byla jednou velkou záhadou. A jak praví jedno pradávné přísloví:
Minulost nezměníš, budoucnost je záhadná, ale dnešek, dnešek je dar.
________________________________________
Tak jsem tu ze závěrem, snad se příběh líbil ☺️ již se chystám na pokračování, které podle mě bude již o něco zajímavější. Tak zatím ☺️☺️.
ČTEŠ
Zettwing I.✓|²⁰¹⁷
Fantasy-Jsem si velice vědoma toho, že se o zapomenutých či zaniklých vesnicích moc často nemluví, proto jsem se rozhodla, že o jedné takové sepíšu příběh, jenž se možná kdysi v minulosti stal, možná ne. To nikdo neví. Kniha vypráví o dvojčatech, kteří se...
