Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/38.- Jana elementem/

Odkudsi z dáli jsem zaslechla Broňa, který hlasitě zachraptěl:

,,Nemůže být daleko!"

V ten moment jsem neměla na vybranou. Buď se oddám mému úhlavnímu nepříteli nebo si ze mne Broňo udělá rohožku ve svém doupěti.

Zmateně jsem se zadívala na třpytící se vodní hladinu a rozhodovala se, zda vyjít vpřed. Ladně jsem nadzvedla levou nohu, jež vzápětí lehce spočinula na hladině a v tu chvíli se stalo něco, co jsem nečekala. Místo toho, aby se mi celá noha ponořila, voda se rozlila do stran a udělala mi cestu k průchodu. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

,,Já bych se měla bát vody, ne ona mě,"
Problesklo mi náhle mou myslí zahlcenou všelijakými otázkami, na nichž jsem neznala odpovědi.

Pravou nohu jsem stále měla na břehu a než jsem se nadála, přistála na dně jezera. Chvíli jsem váhala, zda se vydat vpřed. Nakonec jsem zmatek hodila za hlavu a rozběhla se přímo k protějšímu břehu.

Voda přede mnou mi stále tvořila cestu, zatímco se za mými zády vše vracelo do původního stavu. Bleskurychle jsem se otočila za sebe, a pak zpět. V ten okamžik si uvědomila něco, čemu jsem se celou dobu snažila vyhýbat. Po dlouhé době, ale přeci jen.

Doběhla jsem k druhému břehu, kde se mi zamotala hlava. Možná to bylo ze vší té únavy, ale jakmile jsem se belhala na břeh, zmocnil se mě pocit, že každou chvíli omdlím. Můj pohled upoutal vzrostlý smrk, o jehož kmen jsem se lehce zapřela dlaní. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale teď mi to bylo bohužel prd platné.

Z toho zmatku kolem se mi o to více zamotala hlava, setmělo se mi před očima a já cítila, jak má dlaň opouštěla kmen stromu. Poté, co jsem dopadla na zem do trávy pode mnou, se náhle zvedl prudký vítr.

Neměla jsem tušení, co se dělo. Ležela jsem bezvládně v trávě a tiše doufala, zda byl vše jen nějaký hloupý sen.

*

Po několika hodinách mě probral až ostrý sluneční svit, jenž mě šimral na odkrytých částech mého těla. Pohledem jsem mžourala po okolí, když v tom jsem narazila tmavý stín, který se neustále přibližoval.

,,Věděla jsem, že tě najdu tady," podle hlasu jsem poznala, že šlo o Iris.

,,Ty mi stále nedáš pokoj, že?" hlesla jsem, zatímco jsem se pomalu postavila na obě nohy.

,,Takže tys přeci jen prozřela," začala se hlasitě smát. V ten moment jsem měla pocit, že mi z jejího smíchu na sekundu praskly ušní bubínky.

,,Za tvůj výsměch mi opravdu nestojíš," odsekla jsem jedovatě a vzhlédla k Iris, jež se na okamžik zamyslela. Na moment mě zkoumala, až ze sebe nakonec vydala:

,,Buď drahokam nebo hůl. Vyber si," ušklíbla se po chvilce a já na ni nechápavě pohlédla. Dlaněmi jsem si prohmatala záda a až teď si uvedomila, že jsem měla ve vaku na bedrech velmi křehkou hůl celou ponořenou v rudé barvě.

,,C-co prosím?" koktala jsem každé slovo za slovem a Iris mě neustále pozorovala.

,,Vše bylo jasně řečeno," odplivla si a skřížila si ruce na prsou. Na jejím levém prsteníku jsem si všimla onoho prstenu, o kterém mi před nedávnem vyprávěla. ,,Prsten mě chrání před sluncem," zazněla mi hlavou její slova a mě v tu chvíli napadla jedna unikátní věc, jak se jí jednou provždy zbavit. Ale jak ji ten prsten sundám?

,,Tak bude to?!" přikázal mi znovu a mně se do tváří vzteky nahrnula snad všechna krev, která proudila mým tělem.

,,Jak ti mám vysvětlit, že ten drahokam nemám?!" okřikla jsem ji.