Intervence

Prolog 4/5

„ Tyjo, tady je to creapy. Šílenounemocnici fakt nehledám" a zanechal prázdnou místnost stejněprázdnou, jako před svým příchodem.

Vzhledem k tomu, že se se svým kamarádem nestřetl na chodbě jak očekával, rozhodl se ihned pokračovat do druhé místnosti. Ta působila o něco málo příjemnějším dojmem. Stěny a strop byly stejně jako na chodbě bílé, avšak podlaha byla potažená červeným vlněným kobercem, který na svém vzhledu dával znát, že nepochází ze 3 tisíciletí. Prostředek místnosti zaplňovalo 24 dřevěných židlí rozestavěných v obdélníku o rozměrech 4 X 6 židlí.Všechny směřovaly směrem ke stěně naproti Karlovi, který si náhle uvědomil, že stejným směrem směřuje i stará promítačka ustavená na stolku vedle něj. Vedle promítačky bylo na sobě položeno pět filmových kotoučů, na kterých byl z boku přilepen papír, na něhož někdo propiskou napsal názvy filmů. Karel se jal si jejich názvy přečíst, přičemž byl na jeho poměry překvapivě ohleduplný, aby pásku nepoškodil. Názvy dvou filmů Karel dobře znal ( jednalo se o dva filmy Akira Kurosawy, který byl jeho oblíbeným režisérem), názvy dvou dalších neznal a bez povšimnutí je přešel, avšak nad pátým se zarazil. Jmenoval se„1999", což Karlovi nezapadalo do obvyklé šablony generických názvů filmů, neboť si nevzpomínal, že by se toho roku něco významného událo. Rozhodl se tedy, že si film ihned pustí, když tu se náhle z chodby ozval známý hlas: „Mám to. Tak dělej, kde se zase flákáš!?!" a Karel položil filmový kotouč zpět na stolek a odešel z místnosti, čímž udělal svou největší životní chybu. Ne že by měl jeho život takovou hodnotu, avšak veškeré události, které se vlivem tohoto okamžiku nezbytně musely udát, by bývaly byly existence ušetřeny.

„OK, OK" zavolal ještě zloděj, jako by se teprve teď vzpamatoval, když již jeho kolega vcházel do prvních dveří vpravo. „Tak teda umí být rychlý, když chce" ušklíbl se Bohouš vcházeje do prvních dveří vlevo.

Byl to sklad. Naprosto obyčejný, poměrně rozlehlý, konzervovanými potravinami přeplněný sklad. Kromě plechovek fazolí a papírových sáčků s balenou vodou se v rohu místnosti nacházelo několik barelů nafty obklopujících šedou plachtu, pod kterou se rýsoval obrys automobilu. Zvědavý Bohouš plachtu ihned z automobilu strhl, a i přes značné šero, které v místnosti panovalo ( jediné, co prostor osvětlovalo bylo světlo pronikající z chodby) okamžitě poznal Škodu 110 R Coupé. „ Ach, to je krásné auto, to bych si hned vzal."pomyslel si domnělý budoucí majitel pneuservisu. „ No jo, ale jak to odtud protáhnout ven" následovala další myšlenka. Ještě chvíli majestátní dílo obdivoval, poté se přesunul k dalším potravinám. U protější stěny skladu stála řada mrazáků,které jak se zdálo, již desítky let nepřetržitě fungovaly a byly plné lahví piva snad všech velkých tuzemských značek.„Jeden lahváč si dám líbit." zamumlal si pro sebe Bohouš, vytáhl jednu náhodnou láhev z mrazáku, schoval si ji pod mikinu,jak byl zvyklý z drobných krádeží a spokojeně sklad opustil.

Trochu se zdržel, tudíž se se svým kamarádem, jak předpokládal na chodbě nesetkal. Ihned tedy zamířil k posledním dveřím, které byly, jak tomu vždy bývá, těmi správnými. Další velice prázdná místnost. Opět bílé stěny i strop a rovněž i červený vlněný koberec. Jako jediná místnost měla tato vypínač, a to ihned vedle dveří po levé straně z pohledu příchozího. Bohouš rozsvítil. Dominantou místnosti byl psací stůl s obrovskou světle-červeně polstrovanou židlí, na kterém se nacházel pouze jeden telefon. Bohouš obešel stůl, usadil se na židli a pomyslel si: „ Páni, tuhle bych bral" napadla ho myšlenka,stejně jako před chvílí následována druhou oznamující, že je neuvěřitelné, jak tyhle věci někdo dostal dovnitř a že snažit se je dostat ven by bylo holé bláznovství. Rozhodl se tedy, že si alespoň chvíli za stolem posedí a jal se pod mikinou hledat láhev piva, kterou se hodlal otevřít ( samozřejmě ji plánoval při odchodu nahradit), když tu mu do očí padla přihrádka nacházející se pod deskou stolu. Bez problému starou přihrádku vylomil a uvnitř nalezl černobíle pruhovaný notes. Otevřel notes a v rychlosti prolistoval stránky. Kromě první stránky, na které byl ne příliš vzhledně napsán kód 99 911 999 byl notes naprosto prázdný. Zavřel notes, schoval jej do kapsy, pomyslel si: „No, tak si to vypiju později." a opustil kancelář, na jejíž nevýrazný vzhled ihned zapomněl. Na chodbě nebylo po jeho kamarádovi ani stopy, a proto poněkud hrubě, jak se k sobě byli zvyklí chovat, zakřičel: „Mámto. Tak dělej, kde se zase flákáš!?!" A za pár chvil již bylo vidět zhrbenou postavu, jak se šine ven na chodbu.

„Dobrá, schválně jesli mášpravdu" prohodil Karel zadávaje kód do terminálu téměř totožného s tím, díky kterému se dostali do komplexu (tento byl ovšem na rozdíl od jeho šedého podobence červený). V zámku to cvaklo, chřastící mechanizmus se rozpohyboval a dveře se pomalu otevíraly. Již to nebylo možné zastavit. Čekalo na ně zděšení,na které nebyl ani jeden z nich dvou překvapen. Místnost byla opět celá vykachličkovaná, ale nyní černě a ze stropu zářila červená zářivka. Co je však šokovalo byl interiér místnosti. V rozích mísnosti (která byla tím pádem nejspíše zvukotěsná) se nacházely reproduktory neustále poměrně nahlas hrající Ravelovo Bolero v jedné nekonečné smyčce. Uprostřed stála klec s vysacím zámkem na malých, sotva 150 centimetrů vysokých dvířkách, uvnitř klece se nacházelo to, co hledali, a za co měli přislíbenou onu obrovskou hodnotu, na vysokém podstavci ( mohl být vysoký okolo 2 metrů). Okolo klece se nacházel kruh ze zhnilých, rozšlapaných lidských těl, který zde musel být již velmi dlouho, neboť jej nebylo ani cítit.

„Doprdele! Doprdele!" spustili oba kánonicky. Karel, který měl trochu více rozumu chtěl ihned utéct, avšak Bohouš jej zadržel se slovy „Mysli na ty prachy! Vyřídíme to tady za minutu a budem o 5 mega bohatší!"

„S tímhle nechci nic mít!"

„5 mega rozumíš!"

Karel se na okamžik odmlčel, pak poraženecky se zhnuseným výrazem ve tváři odpověděl: „Takfajn. Rychle, ať to máme zasebou."