Nebelvír? ||Drarry

20. kapitola

Harry přemítal, jestli si to co se dopoledne stalo, vlastně celé nevymyslel. Ale když se rozhlédl okolo po Velké síni, výrazy jeho spolužáků ho ujistily o opaku. Nervózně se podíval zpátky do svého talíře. Na svém stehně najednou ucítil cizí ruku. Trhl sebou. Byla to ale jenom Hermiona.
„Musím s tebou mluvit, Harry."
Ten si oddechl.
„O Ronovi?"
„Cože, o Ronovi? Proč bych o něm měla chtít mluvit?"
Harrymu už to ani nepřišlo vtipné. Proč bylo všechno pořád jenom horší a horší? Doufal, že svému nejlepšímu kamarádovi právě moc nepokazil šance. Zatřepal hlavou, jako že se nic nestalo.
„Tak o čem chceš mluvit?"
„O tobě přece!" sykla jeho kamarádka, „jak to zvládáš?"
„Jak zvládám co?" snažil se pořád ještě dělat jakoby nic.
„Harry, celá škola mluví o tobě a Dracovi! Slyšela jsem dneska už asi tak tisíc historek o tom jak to mezi vámi vlastně je. A chtěla bych od tebe vědět pravdu."
„Tak až nahoře," vzdychl Harry, „ale pro začátek ti řeknu tohle. Ještě nikdy jsem nikoho tolik neměl rád a ještě nikdy se mi nic tak nádhernýho nestalo."
„Harry," zašeptala Hermiona a zakryla si oběma dlaněmi ústa, „to je přece skvělý, že se takhle cítíš!"
„Myslíš?" opáčil Nebelvír neobvykle hořkým hlasem a pro vysvětlenou kývnul za z večeře odcházejícím blonďákem.
„Vůbec jsme po tom spolu už nemluvili. Z šatny utekl jak nejrychleji mohl a ani se na mě nepodíval."
„Nejspíš ho to jenom trochu děsí. Taky mi nepřipadá jako někdo, kdo by už někdy zažil něco tak hezkýho, jako se zamilovat."
Harrymu s cinknutím vypadla vidlička z ruky.
„Já jsem se nezamiloval!" procedil skrz zuby.
Jeho kamarádka se na něj dívala překvapeně.
Harry konečně cítil, že je čas se někomu svěřit s tím, co ho v posledních týdnech tížilo víc než Hermionu zkoušky.
„Mám nápad," řekl a vstal, pak se mu ale smekla noha a praštil se hlavou o stůl. Doopravdy, kdy už tyhle věci konečně budou  jenom k zasmání? S úplně rudým obličejem si promasíroval uhozené čelo a s Hermionou v patách radši rychle opustil Velkou síň. Mířil do Komnaty nejvyšší potřeby.

„Tak už mi to řekneš?" otočila se Hermiona na toho kluka, kterého sice považovala za nejlepšího kamaráda, ale zároveň největšího mamlase pod sluncem.
Ten se na ní ani nekouknul, místo toho sebou plácnul na pohovku, kterou jim tu Komnata připravila. Držel se za čelo a snažil se myslet jen na hvězdnou oblohu. Černé nebe. Bylo životně důležité si teď vyprázdnit mysl. Přesto mu teď do ní létaly nejrůznější myšlenky. Famfrpál, blonďaté vlasy, řev, pláč, vánoční cukroví, svíčky, chuť čokolády, zmrzlá půda, studená voda. Věci, které spolu vůbec nesouvisely, ale  lítaly na něj jako kdyby mu je do hlavy někdo přivolával.
Hermiona se zatím věnovala přípravě čaje po mudlovsku. Hrnky o sebe nepatrně třískly, když je vyndávala z poličky. Musela se sama pro sebe usmát nad tím, jak Komnata dobře funguje. Drkla s hotovým čajem Harry ho do ruky. Ten hrnek vděčně uchopil, ale pořád působil trochu naštvaně.
„Co je?" zeptala se Hermiona stále trpělivě.
Harry vypadal jako kdyby ze sebe pomalu ani nedokázal vysoukat souvislou větu.
„Potřebuju se nějak uklidnit. Jinak ti nic říct nemůžu."
Hermiona se už ani ničemu nedivila.
„Takže, hm, na jakém koštěti to vlastně létáš?" zkusila něco všedního.
Koště, famfrpál, dnešní zápas, Draco. Ne, tohle nepůjde.
„Další téma," zaprosil Harry.
„No, tak co uděláš jako první až se vrátíš na prázdniny domů?"
Budu myslet na to jak na mě Draco vůbec nemyslí a strýc Vernon u toho na mě bude řvát, pomyslel si Harry.
„Něco jinýho, prosímtě."
„Tak jak se budeš připravovat na zkoušky?"
To Harrymu odstartovalo nový tok myšlenek. Vlastně totiž myslel, že se na zkoušky budou učit s Dracem spolu. A že Voldemort z jejich životů nějakým zázrakem vymizí. Počkat! A nebyl by lepší pravý opak? Až teď bude s Hermionou mluvit, bude se soustředit jenom a jenom na něj. I kdyby se mu chtěl dostat do hlavy, tak uvidí jen to, co už ví.
Opatrně fouknul do čaje, aby mu vychladl a pak začal.
„Všechno to začalo když jsem byl u Brumbála v pracovně. Ten den ráno se mi zdála taková noční můra, co byla až trochu moc skutečná. A já už teď vím proč. Protože byla skutečná. Viděl jsem v ní, co Voldemort dělá. Třikrát týdně teď chodím za Lupinem, aby mě naučil uzavírat mysl. Jde o to, že já a Voldemort ji máme spolu nějakým způsobem propojenou. Když mu v tom nezabráním, dokáže číst moje myšlenky. Bojím se, že už teď ví, že mám rád Draca a bude mu chtít ublížit."
Klepajícími se prsty ještě víc sevřel hrnek s čajem.
Hermiona chvíli mlčela.
„Harry, a nemyslíš že je na něj Draco taky nějakým způsobem napojený?"
„Ale tohle se přece stalo, když se mě pokusil zavraždit."
Hermiona se kousla do rtu.
„Takhle to nemyslím. Ne jako, že by měli spojenou mysl. Ale že Draco, víš, možná by pro něj mohl pracovat."
„Cože?"
„Já ho nechci z ničeho obviňovat, Harry, vážně ne, ale vzpomeň si na to co se stalo v Zapovězeném lese."
„Jo, vzpomínam si jak se nás snažil poslat pryč než nás Bellatrix všechny našla."
V mysli mu ale zahlodala vzpomínka na to, jak viděl jít Draca do Zapovězeného lesa víckrát i předtím. Scházel se tam vždycky se Smrtijedy?
„Možná, že je s temnou stranou nějak spojený," připustil, „ale nemyslíš, že kdyby mi chtěl něco udělat, tak už by se to stalo? Má přece postel hned vedle mě."
„Já opravdu nevím, Harry. Nerozumím tomu. Jestli jsi od té doby už žádný takový sen neměl, je to proto že si to Ty-víš-kdo uvědomil, nebo ses opravdu Nitrobranu naučil tak dobře?"
„Nepodceňuj mě," zasmál se Harry.
Hermiona se však mračila čím dál tím víc.
„Od Brumbála je to nezodpovědné. Měl by s tebou co nejrychleji zase mluvit."
„Ale on se bojí, že cokoliv mi řekne, tak se automaticky dozví i Voldemort."
„Jestli tě Lupin dobře naučil uzavírat mysl, tak ne," odvětila rozhodně Hermiona a uzavřela tak celý rozhovor.