Nebelvír? ||Drarry

6. kapitola

Harry seděl v tichosti v knihovně a snažil se vyléčit si kouzlem pořezanou ruku. Ten idiot Malfoy se ani neotočil, když Harry sykl bolestí a uchopil se za předloktí. Jak má asi dneska chytat zlatonku? Harry se nemohl zbavit dojmu, že jsou tu všichni blázni. Například Oliver Wood přišel s návrhem na „noční trénink". Uspoří se tak přece spousta času, řekl jim nadšeně. Harry vzdal všechny pokusy o zahojení své nové rány a s povzdechem zaklapl knihu.

V noci byla venku příšerná zima. Draco si přitáhl svůj červený plášť blíž ke krku. Jak moc ho nesnášel! Ta blbá barva se mu vůbec nehodila k vlasům. Oliver právě neochotně přičaroval další světlo po tom, co si Weasley už asi po stopadesáté postěžoval. Ani Dracovi noční tréninky úplně nevyhovovaly. Doma ale dostal jasně najevo, že bez poháru se nemá vracet. Nevědomky ohrnul ret. Jako by se snad jeho otec udržel na koštěti.
„Malfoyi, tak budeš střílet nebo ne?"
Draco se překvapeně zadíval na míč ve svých rukou. Začínal sám sobě připomínat Pottera. Věčně mimo. Když už je řeč o Potterovi, právě ho zpozoroval. Letěl vysoko nad nimi všemi. Viděl ho, jak stíhá zlatonku, už ji skoro má! Draco se přistihl, že mu v duchu fandí.
„Tak bude to? Malfoyi!!" zakřičel Wood.
Nepřítomně odhodil camrál.
Harry se podíval pod sebe, jenom aby viděl, jak všichni spílají blonďákovi, kterého by občas z toho koštěte rád srazil taky.
Slétl dolů.
„Co se stalo?"
Ron se na něj zlostně obrátil.
„Tady pan střelec asi trucuje."
Proti tomu se Draco musel ohradit.
„Netrucuju, Weasley. Normálně hraju."
„Jestli je tohle tvoje normální hra, tak s účastí na zápase nepočítej," ozval se Wood.
Harry za sebou najednou uslyšel zasvištění. Ostatní kvůli hádce zapomněli na potlouk, který si teď bez dozoru obratně klestil cestu přímo do jejich středu. Harry rychle vytrhl Ronovi odrážečskou pálku a odmrštil ho kamsi k nebi. Ostatní se na něj sice na chvíli obdivně zadívali, hned se ale znovu vrátili k debatě o tom, proč by měli Draca vyloučit z týmu. Harry už měl na jazyku cosi o druhých šancích, všechno se mu ale bez varování ponořilo do tmy.

Draco odpočítal údery těžkého zvonu ohlašujícího půlnoc. Tiše spustil nohy na zem. Při došlápnutí na studenou podlahu vypadaly přehnaně světle a zářily jako měsíc.
„Lumos," promluvil ke své hůlce z hlohového dřeva.
Netušil sice, jak se dostane zpátky, ale prostě jít musel. Buclatá dáma se asi dneska moc dobře nevyspí, dospěl nakonec k závěru s úšklebkem.
Konečně bosými chodidly, vyčuhujícími z hedvábných nohavic pyžama, došel až na ošetřovnu. Tak kde je ten kluk? Druhý potlouk ho trefil přímo do toho jeho obličejíku. Došel až k němu. Spal. Ne, on nespal, on tak krásně spinkal, že by mohl Draco přímo na místě roztát, kdyby si už předem nevštípil, že o nic takového tady teď nepůjde. Jde ho jenom zkontrolovat. Potter vydechoval tak roztomilým způsobem, že se mu u toho zvedala i část vlasů, co mu věcně padaly do očí. Kéž by se tak Draco mohl natáhnout a upravit mu je. Jeho ruce však zůstaly viset podél těla. Harry, převaloval si na jazyku to slovo. Cítil obě kudrnky na písmenech r, cítil důraz na první slabice. Cítil dokonalost toho jména, stejně jako jeho majitele. Podíval se na něj ještě pozorněji. Jednu ruku měl Harry položenou na peřině, zápěstí mu směřovalo nahoru. Draco si znepokojeně uvědomil, že dlouhý šrám, táhnoucí se po délce celého předloktí, má nejspíš na svědomí on. Pocítil něco jako výčitky.
„Episkey," zašeptal jak nejtišeji mohl a vytratil se z ošetřovny. Protože si nechtěl nechat vyhubovat od Buclaté dámy, zamířil rovnou do prvního patra, prošel kolem zdi proti gobelínu a neskutečně si přál místo, kde by mohl strávit noc a zapomenout na Pottera.
Komnata se ne a ne objevit. Že by si speltl patro? To není možné. Oči se mu už skoro samy zavíraly. Prosím, pomyslel si, chci se jen prostě vyspat.
Komnata se skládala jen z krbu a postele s rudým povlečením. Unaveně se na ni svalil. Že by nakonec přece jen patřil do Nebelvíru? To spíš patřil k nějakýmu nebelvírovi. Únavou téhle myšlence ani nevěnoval pozornost, a tak se s ním svezla až do snů. A Draco se poprvé po dlouhé době hezky vyspal.

Rozhodně by však slovo hezké nepoužil i pro další den. Tak zaprvé zaspal, což ale dokonce i on považoval za malichernost, oproti tomu co ho potkalo potom. Na snídani, na kterou dorazil historicky prvně s vlasy jako vrabčí hnízdo, za ním přiletěl malý výrek. Grangerová si ho podezřívavě změřila. Sova byla šedá jako asfalt a tvářila se smrtelně vážně. Teď Draco seděl v učebně Dějin čar a kouzel a zrovna sváděl boj sám se sebou. Má otevřít ten dopis nebo ne? Od koho je, mu bylo naprosto jasné. Dalo mu obrovskou práci neprotočit oči při vzpomínce na svého otce. Rozhlédl se po třídě. Grangerová si jako obvykle dělala poznámky, Weasley chrápal vedle ní, stejně jako všichni ostatní. Dracovi se naklonila hlava do strany. Zkusil si sám sebe představit, jak si lehá na lavici nebo snad opírá hlavu o něčí rameno při nudném výkladu profesora Binnse. Otřepal se a narovnal se na židli snad ještě víc než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Potichu začal rozbalovat stočený pergamen. Než se dal do čtení, pečlivě ho uhladil.

Draco, pošli mi obratem hned odpověď, abych věděl, že jsi můj dopis četl. Cítím, že je to tu. Konečně. Pán zla se brzy vrátí. Přijmeš jeho znamení příští měsíc. Čekej bílou sovu.

Draco zazíral na pergamen. Asi se to stalo. Otec se definitivně zbláznil. Nerozumněl polovině slov napsaných na tom papíru. Nejistě se podíval po třídě. Potom zvedl obočí a nakonec dopis zmuchlal.