Nebelvír? ||Drarry

10. kapitola

Draco se snad celých pár vteřin nedokázal ani pohnout. Byl sám na sebe tak naštavný, že víc než na plán útěku myslel spíš na to, jak by sám sebe mohl co nejefektivněji zavraždit. Jak se jen mohl takhle znemožnit? Zachytil Weasleyho pohled, na Harryho se podívat neodvažoval. Přišlo mu to jako neuvěřitelně dlouhá chvíle, jako by se zpomalil čas. Konečně sklapl bezděčně otevřenou pusu a otočil se, aby se mohl rozběhnout pryč. Šlápl u toho ale na konec vlastního hábitu a rozplácl se na studené zemi. Hagrid vyšel ven a tvářil se nesmírně vážně. Veselé jiskřičky, které měl v očích, když si předtím povídal s Harrym, Ronem a Hermionou, jako by úplně zhasly. Chytl Draca za límec hábitu a vytáhl ho na nohy.
„O co ti de?" zeptal se hlasitě, „tebe já moc dobře znam. Vypadáš úplně stejně jako tvůj táta a asi budeš mít i jeho povahu, co?"
Draco chtěl něco namítnout, ale nevěděl co, protože se nad Hagridovými slovy musel napřed zamyslet. Mezitím vyšel ven Ron s Hermionou. Harry pořád nikde. Draco je všechny sjel pohledem a začal klopýtavě utíkat nahoru k hradu. Za sebou slyšel jenom podrážděné hlasy, ale neměl vůbec kapacitu o tom přemýšlet, protože se dělo něco moc divného. Hned jak se za Hagridem a těma dvěma zavřely dveře, ucítil Draco, že stromy v Zapovězeném lese šeptají nějak hlasitěji než jindy a proboha, vůbec netušil, proč se najednou ochladilo o tolik víc než předtím. Vzhlédl a mihla se nad ním sova, dokonale ve svém letu vyrovnávala poryvy větru a ozařoval ji měsíc, stejně bílý, jako byla ona sama. Draco měl chuť začít křičet. Nemusel se ptát, co tohle znamená.
Čekej bílou sovu.

Když Draco došel do hradu, to poslední co chtěl, bylo aby ho někdo viděl. Na chodbách už sice skoro nikdo nebyl, ale co až bude muset projít společenskou místností? Navíc by si ho v ložnici určitě našla ta sova. Byla krásná, ale Draco věděl, že nese špatné zprávy. Aspoň pro něj byly určitě špatné. Nakonec dospěl k závěru, že Snape se asi může s jeho esejí na lektvary, co jim na zítra zadal, rozloučit. A zamířil do Komnaty nejvyšší potřeby.

Harry vůbec nebyl schopný uvažovat. Absolutně nechápal, co jako ten Malfoy dělal. Cestou zpátky s Hermionou a Ronem hned využili dárek od Hagrida, teda vlastně Brumbála, totiž od taťky, Jamese. Harry potřásl hlavou. Neměl chuť se teď s nikým bavit o tom, co se stalo a proč je Draco sledoval. A když na to Ron v ložnici šeptem už potřetí zavedl řeč, Harry se prostě sebral, přehodil neviditelný plášť přes sebe a odešel tam, kde myslel, že by se mohl v klidu vyspat. Do Komnaty nejvyšší potřeby.
Jako by dneska bylo všechno proti němu, proč se sakra ta Komnata neotvírá? Že by už někdo byl uvnitř? Harry si zoufale prohrábl své černé vlasy. Netušil, jak to v takovém případě funguje. Stejně jako před chvílí Draco, toužil po klidu a soukromí. Dveře se objevily a Komnata se otevřela a dala mu sice to, co si přál, ale tak trochu jinak. Protože oba chtěli tu samou věc, otevřel se jim ten samý pokoj. Ale Komnata byla pořád jenom jedna.
„Co ty tu děláš?" vyjel Harry na překvapeného blonďáka, který právě zavíral okno a v ruce žmoulal jakýsi kus pergamenu.
Draco se nezmohl na odpověď. Do očí se mu tlačily slzy. Nakonec zamrkal a všechny mu sjely po tvářích. Harry jako by se najednou úplně vzpamatoval.
„Co se stalo?" zeptal se a popošel blíž k Dracovi. Po chvilkovém zaváhání mu položil ruku na rameno a nakonec ho objal. Chtěl vzít Dracovi dopis z ruky a podívat se, co ho tak rozplakalo, ale jakmile se jenom špičičkou prstu dotkl pergamenu, jizva na čele jako by snad vzplála. Ještě nikdy tak intenzivní bolest nezažil. S výkřikem se odtáhl od Draca, který na něj vyděšeně koukal. Bolest pominula a Harry se svezl na podlahu. Draco netušil, co má dělat. Musí se o něj nějak postarat, ale dokáže to udělat, aniž by dal najevo svoje city?
Váhavě si u Harryho klekl. Ten pořád nevypadal, že okolní svět vnímá.
„Harry, slyšíš mě?" zatřásl mu Draco ramenem. Pak ho zkusil popleskat po tváři, ale nakonec skončil u toho, že Harryho palcem hladil po jemné, lehce narůžovělé pleti.
„No tak," zašeptal.
Harry konečně zareagoval. Otevřel svoje dva smaragdy a vyhrknul:
„Co se stalo?"
„Nevím, ale myslím, že tě bolela ta tvoje jizva," řekl tiše Draco. Už chápal, co musí udělat. Protože jestli Harry reaguje takhle jen na dopis od služebníka Pána zla, je v ještě větším nebezpečí, než si Draco doposud myslel. Když mu to vysvětlí, ztratí ho. Ty-víš-kdo přece zabil Harrymu rodiče. Co by asi řekl na to, že Draco bude za chvíli patřit k jeho armádě? Nejlepší bude hned ho od sebe odehnat. Vyrovnaně se snažil užít si poslední chvilky, když Harrymu pomáhal na nohy, když ho znovu objal. Harry naopak zápolil sám se sebou. Byl připravený Dracovi všechno odpustit, ale proč musel mít ten kluk tak zatraceně nádherné vlasy? Měl sto chutí mu do nich zajet rukama a koukat se u toho do jeho šedých očí.
Radši vrazil ruce do kapes, kousl se do rtu a zeptal se: „Co jsi vlastně dneska dělal tam venku? U Hagrida?"
Draco mu přestal uhlazoval hábit a neochotně z něj stáhl ruku. Vlastně měl čekat, že se zeptá. Ale to znamená, že už je na čase pořádně ho od sebe odříznout.
„Co je ti do toho, Pottere?" vyprsknul. Nesměl se nechat zviklat Harryho roztomilou zmateností, protože toho taková změna nálady opravu zaskočila.
„Cože?"
„No?" pokračoval Draco, „proč jsi sem vlastně přišel, hm? Určitě jsi mě chtěl špehovat! Vždyť jsi mi i chtěl vzít můj dopis!"
To Harryho konečně nakoplo.
„Špehovat? Já?" vykřiknul, „to mi říká někdo, kdo za mnou pořád dolejzá a i když mu řeknu, že dneska večer nemám čas, tak mě pronásleduje, kamkoliv jdu?"
„Idiote," hlesl Draco, ale ve skutečnosti to říkal sám sobě.
Harry zamířil ke dveřím. U nich se ještě otočil.
„Víš co, Draco? Ty vůbec Riddikulus naučit nepotřebuješ. Jsi totiž sám směšnej. A pěkně ubohej."