Nebelvír? ||Drarry

16. kapitola

Draco v klidu stál a na hlavu mu dopadaly vločky sněhu. Nevšímal si, jak mu postupně tají ve vlasech, které ale stejně už víc bělit nebylo třeba. Byl na prahu Zapovězeného lesa - potřeboval si pro sebe usmlouvat ještě trochu času. Včera mu na snídani vedle čaje přistála uhlově černá sovička a nevinně mu předala dopis, ve kterém stálo, že jestli Harryho okamžitě nepředá, tak...
Ani to nepotřeboval dočítat. Věděl sice, že je blbost sem teď chodit, ale požadavky Temné strany dál ignorovat nemohl. Napřáhl před sebe hůlku, kterou mu půjčil profesor Kratiknot, než si konečně sežene vlastní.

Harry z okna ložnice sledoval, jak se Draco vnořil do Zapovězeného lesa. Jasně, už od včera se choval divně. Ani jednou se na něj nepodíval a dokonce zapomněl na obvyklé urážky, které většinou končily slovem: „Pottere".
Ale co může chtít v Zapovězeném lese? Harry si jasně vybavoval, co si jednou Hermiona nahlas opakovala před zkouškou. Že Zapovězený les je plný nejrůznějších nebezpečných stvoření, jako jsou třeba vlkodlaci a karkulinky. Profesor Lupin ji za to tehdy pochválil, to si Harry pamatoval. Znovu se podíval z okna a znenadání ho přepadla nesnesitelná bolest v čele. Vykřikl a spadnul do postele, kde si hlavu přitiskl těsně k polštáři, ale nic nepomáhalo. Jizva pálila a bolela a Harry měl pocit neskutečného zklamání. Jasně, potom co se opravdu procvičil v Nitrobraně, tak nemyslel, že by se mu něco takového mohlo ještě stát, ale tohle zklamání jako by snad ani nebyla jeho emoce. Pramenilo mu od hlavy do celého těla, tepnami v rukou, zklamání a zlost, obojí s velkým Z, pulzovalo ve spáncích. Harry si třesoucí rukou rychle setřel slzy, které mu vhrkly do očí a čekal, kdy bolest konečně pomine. Bylo to akorát včas, hned potom totiž do pokoje vtrhnul Ron.
„Jdeme za Hagridem?" zeptal se, „máme volný odpoledne a už jsme za ním dlouho nebyli. Hermiona říkala, že půjde taky. Vlastně to napadlo jí," mluvil Ron rozpačitě pořád dál. Způlky proto, že mu dalo obrovskou práci říct o Hermioně jenom jednu větu, ale způlky taky proto, že nechápal, proč Harry vypadá jako by právě viděl ducha. Upřímně, zas tak neobvyklé by to nebylo, zauvažoval Ron. Skorobezhlavý Nick je přece k vidění každou chvíli. To pan Weasley pořád používal tahle mudlovská slovní spojení, která v kouzelnickém světě nedávala smysl a Ron to od něj automaticky přejal.
Harry se mezitím vzpamatoval a vyhrabal z kufru neviditelný plášť.
Jen pár vteřin po tom, co vyběhli z ložnice, přistála na parapetu okna Hedvika a v zobáku svírala dopis od Siriuse, ve kterém bylo napsáno, že Harry rozhodně nesmí dělat přesně to, co šel právě udělat - vyjít z hradu.

„Můžeš toho nechat, Rone?" ohradila se Hermiona.
„Promiň," omluvil se rychle. Jak se ale jde vyhnout tomu, aby člověk nepošlapal nohy tomu, kdo jde ani ne deset centimetrů před ním?

Draco šel na svůj vkus až moc daleko. Netušil, co si jako představoval. Že na něj bude někdo úslužně čekat hned za prvním stromem Lesa a pozorně vyslechne, co má Draco na srdci? Ať už si vysnil cokoliv, tohle mělo od jeho představ hodně daleko.
Netušil, že v Zapovězeném lese jsou také jezera. A tůňky. Vlastně, co to je támhle? Draco přimhouřil oči. Nad hladinou viděl nejasné světlo. Najednou nadskočil, jak si uvědomil, co to právě vidí. Konečně jim profesor Lupin taky řekl v hodině něco užitečného, ať už měl hábit obnošený a otrhaný jakkoliv. Tohle byl přece bludníček a kdyby byla tma a Draco by neviděl stříbřitou hladinu, určitě by se za ním bez rozmyslu vydal. Rychle odbočil z cesty a zanořil se ještě hlouběji do lesa. Spadané větve pod ním praskaly, jak po nich šlapal. Pohlédl na udusanou hlínu. Až moc udusanou. Tak počkat-
„Draco! Výborně, kde ho máš?"
Byla to teta Bellatrix.
Pokusil se o úsměv, zatímco se k němu čarodějka se stále širším úšklebkem přibližovala.
„Nemám," vykoktal po chvíli, „je to těžké, provést to nenápadně. Potřebuju víc času."
„Víc času? To se ale Pánovi zla nebude líbit! Čekáme už moc dlouho!" vřískla Bellatrix a nepříčetně na Draca pohlédla, „ty jsi tak nemožné dítě, říkala jsem to Narcisse hned, měla tě dát do jiné školy, měla by tě převychovat nebo se tě úplně zbavit!"
„Dost, Bello!" slyšel Draco známý hlas. Bylo to snad poprvé, co se ho jeho otec zastal. I když ne tak docela.
„Na tohle teď není čas. Proč jsi ho nepřivedl, Draco?"
Ten ještě víc zbledl.
Nemohl přece říct, že nechce. Ale jak dlouho ještě dokáže hrát na obě strany?
Svým mlčením poskytl záminku Bellatrix, která se teď prozměnu začala navážet do Luciuse. A pak Draco zaslechl něco, o čem si nikdy nepomyslel, že to uslyší tak rád. Hagridův hlas. Jenže to mělo háček. Ke komu ten obr mluvil, sakra? Draco se zoufale rozhlédl. To snad nemůže být pravda. Mělo mu to dojít, už od chvíle co ten neviditelný plášť viděl. Mělo mu dojít, že někdo jako Harry ho nebude používat na to, aby se mohl vkrást třeba do kuchyně. A teď je přímo tady, Hagrid mluví hrozně nahlas, má s sebou zas to psisko, které co nevidět začne štěkat a obklopuje je kdovíkolik smrtijedů. Jak se dá z tohohle vyváznout?