Nebelvír? ||Drarry

5. kapitola

Harry si přejel prstem po kořeni nosu. Do pokoje dopadaly přes okno sluneční paprsky a on konečně po dlouhé době ucítil jejich hřejivou sílu na svém čele. Roztáhl závěsy. Ložnice vypadala prostě jako nedělní ráno. V koutě jeho postele se válely včerejší ponožky. Většina lidí už byla na snídani.
Harry se zadíval na jedinou postel s ještě zataženými závěsy. Malfoy tedy taky ještě spal. Napadlo ho, že tu vlastně teď spali spolu. Obrátil sám nad sebou oči v sloup a rozhodl se jít dát výjimečně hezkému podzimnímu dni šanci tím, že si v něm půjde zahrát famfrpál.

Draco si nemohl nevšimnout, jak má Potter po dni stráveném venku zrůžovělé tváře. Je jako štěňátko. Pozoroval ho možná až moc dlouho. Radši se začal věnovat oprašování svého hábitu. Pořád nechápal...proč Nebelvír? Jeho otec mu poslal tak kvalitního huláka, že se z toho pořád nemohl vzpamatovat. Vlastně to byl spíš syčák. Jedno pečlivě vyslovované slovo ošklivější než druhé. Jako by to nebylo dost, ani on sám se s Nebelvírem moc neztotožňoval. Udivovalo ho sice, jak někdo dokáže být tak obětavý a skromný, tak chytrý a nesobecký, ale...Ale věděl, že on takový není. Na druhou stranu, ani všichni ze Zmijozelu na tom u něj nebyli úplně nejlíp. Co třeba Zachariáš. Nebo Pansy. Ne, děkuju, pomyslel si.
Nevyznal se ve svých pocitech. Bál se, že nepatří ani do jedné koleje. Měl krásné pohyby a pěšinku aristokrata, ale nebelvírský princ to nebyl. Znovu se na podíval na Pottera, na to zlatíčko, co mu vždycky zlepší den. Jak to plete, jak přeměňuje myš na louskáček místo brýlí a pak se, koťátko malý, diví, že mu to nevychází.
Dracovo srdce zvláštně hořelo, cítil ten tlak v každé tepně. Co ho to popadlo? Je to Malfoy. A přece nemůže myslet jenom na tyhle věci. Nemá ho vlastně ani tak rád. Nic takovýho, ne ne ne.
Žádný vnitřní boj na sobě nedal znát. Ladně se zvedl od stolu a s pohledem upřeným přímo před sebe odešel z Velké síně.

Harry se nadechl a přál si místo, kde by mohl být sám. Tohle s ním podzim dělal vždycky. Navíc opravdu neměl náladu učit se vedle Hermiony, která vždycky věděla všechno líp než on. Když otevřel oči, opravdu před ním byly dveře. Sirius už mu o Komnatě nejvyšší potřeby už jednou psal, ale Harry mu to nikdy tak úplně nevěřil. A teď tu před ním byla. Spokojeně vlezl do útulné komnaty a o něco méně rád vytáhl učebnici lektvarů. Sobota se totiž blížila mnohem rychleji než by měla. A debilnější zadání snad ještě v životě neviděl.

„Odebírám Nebelvíru pět bodů," prohlásil Snape.
Hermiona se podrážděně ohlédla na Harryho. Ten jí to oplatil pokrčením ramen.
„To není kvůli mně," zašeptal a rychle se zadíval na kouzelníka vedle sebe.
„Všechno dobrý?"
„Nic není dobrý," odsekl mu Malfoy, „právě jsem kvůli tobě pokazil celý lektvar!"
Sakra. Vážně řekl, že to udělal kvůli němu? Nedokázal se vedle toho pařeza pořádně soustředit.
„Třeba bych ti mohl nějak pomoct," namítl Harry.
Draco se ironicky rozesmál.
„Snad nemyslíš s lektvary, Pottere. Na ty jseš totiž moc velká nula," provokoval ho.
Harry uraženě položil nůž a opřel se o hranu stolu.
„Tak víš co, Draco?" použil jeho křestní jméno a dal na něj zvláštní důraz, „trhni si."
Výborně. Nikdy se přece toho tupce o nic neprosil. Emoce se však Harrymu vystřídaly jako dubnové počasí. Jeho nebelvírská povaha jako vždy zvítězila.
„Kdybys mi říkal co mám dělat, třeba bychom to společně ještě stihli," nabídl, přestože se svou vlastní prací byl sotva v polovině. Věděl ale, že Draco touží dostat dobrou známku mnohem
víc než on.
Blonďák si odfrknul.
„Pořád ti říkám co máš dělat a to je, přestaň se o mě už konečně starat."
Tentokrát to myslel vážně. Nechápal jak ho někdy ten svatoušek mohl přitahovat.
Harry vypadal ublíženě, ale ne natolik, aby nezachoval duchapřítomnost a nezačal krájet maguáří chapadla.
Draco se na to nemohl dívat. Vyškubl mu nůž z ruky.
„Děláš to úplně špatně, Pottere," poučil ho a cítil jak se mu ruce začínají trochu třást.
Harry se zatvářil užasle.
„Dělal jsem to přece úplně stejně."
„Ne, nedělal," odsekl Draco. Dobře, možná to dělal stejně. Ale navzdory svým smíšeným pocitům, které v jeho přítomnosti vždy cítil, rozhodně nemohl dopustit, aby se na něj Potter naštval a už nikdy s ním nepromluvil. Draco s tichým utrpením zavřel oči. Ztěžka polkl a hodil Potterovi nůž.
„Dokrájej si to sám," šeptl.