Nebelvír? ||Drarry

7. kapitola

Draco zvedl ke rtům šálek zeleného čaje. Přemítal nad tím, co je to asi „znamení". Že jeho otec býval přívržencem Ty-víš-koho, to věděl. A to bude jistě Pán zla. Ale to přece nedávalo smysl. Ten zemřel, když došel k párměsíčnímu Potterovi. Ten mu nastavil svoje čelo a když se ho Ty-víš-kdo pokusil zabít, Harry vyvázl jenom s jizvou. Tohle bylo všechno, co Lucius svému synovi řekl. Ten ale věděl, že jeho otec skoro nic nedělá ze své vlastní vůle, vždy jen ze zbabělosti. Ze strachu co by se mu mohlo stát. Draco upřel své nádherné šedé oči ke zmijozelskému stolu. Co by se asi stalo, kdyby ho Moudrý klobouk zařadil tam? Najednou zamrkal. Nejenže si přímo naproti němu sedl přesně ten člověk, kterého Lucius Malfoy tolik nenáviděl, ale v hlavě se mu zrodil plán.
„Ahoj," pozdravil ho nevinně Harry.
Draco na něm na okamžik zůstal viset pohledem.
„Nazdar."
Chvíli mlčeli, zatímco si Harry spokojeně nandával křupky na talíř.
„No," Draco už si nebyl jistý vůbec ničím, „tak už tě pustili z ošetřovny?"
„Jak vidíš," přikývl Harry. Vypadalo to, že s Dracem o ničem konkrétním mluvit nepotřebuje. Spíš jako by počítal s tím, že se spolu baví vždycky.
Draco opatrně odložil hrnek.
„Poslouchej, Pottere, budu už muset jít. Zvládneš to tady?"
Nechtělo se mu tam Harryho nechávat takhle samotného. Choval se totiž ještě divněji než obvykle. Naštěstí ke stolu právě přicházela Hermiona Grangerová. Draco se jí elegantně vyhnul a pospíšil si do knihovny.

„Harry, co ti Malfoy chtěl?" zeptala se Hermiona svého kamaráda. Ten se zatvářil zmateně.
„Nic, to já jsem za ním přišel."
„Proč?"
„No já nevím. Protože jsme kamarádi?"
Hermiona vykulila oči.
„To tedy nejste," vyhrkla, „chová se k tobě hrozně. Ty si ze mě děláš legraci, viď? Nebo snad...no jistě!" plácla se do čela, „asi se ti něco stalo s pamětí po tom, co tě praštil ten potlouk."
Harry se zasmál.
„Já jsem úplně v pořádku, Hermiono. A nekoukej se na mě tak starostlivě," dodal.
Čarodějka si povzdechla.
„Půjdeme na ošetřovnu."

Pans určitě nic nevěděla. Někdy Dracovi připadalo, že má ta holka snad v hlavě piliny. Usilovně přemýšlel s kým se Parkinsonová ve své koleji kamarádí, když zrovna nedolézá za ním. No jistě, Blaise Zabini je vhodný kandidát. Je ho potřeba jen omráčit a odklidit. Draco přejel prsty po zaprášené vazbě knihy, kterou tu hledal snad celý den a která měla obálku zelenou jako...jako Potterovy oči, nebude přece lhát sám sobě. Tím, že mu otec vštípil, že Harry Potter je nejohavnější stvoření na planetě Zemi, spíš jenom zvýšil Dracův zájem o něj. Násilím se donutil odbočit od tématu, se kterým jeho mysl zase přišla. Tady to je, mnoholičný lektvar. Zabodl prst s pečlivě zapilovaným nehtem do zažloutlé stránky. Psychicky se připravoval na vytrhnutí vlasů ostražitému zmijozelovi.

Madame Pomfreyová si povzdechla.
„O vaší inteligenci jsem toho už slyšela spoustu, slečno Grangerová, ale po tomhle pochybuji, že něco z toho byla pravda."
Hermionina tvář nabrala barvu zralých rajčat.
„Jak to myslíte?"
„Nemůžu poznat, jestli byla paměť změněná, když nevím, jaká byla předtím. To ví jenom pan Potter, ale ten to samozřejmě taky nepozná."
Harry musel uznat, že to má logiku. Hermiona ho však s kyselým výrazem dovlekla tam, kde si byla jistá, že najdou svého zrzavého kamaráda-u jídla. Ron právě držel v jedné ruce palačinku a ve druhé hrnek s horkou čokoládou.
„Zatraceně," uvítal je, „stalo se něco?"
„Potřebuju, abys pro mě něco udělal," opáčila Hermiona, „vlastně ne pro mě."
Ztišila hlas.
Madame Pomfreyová možná Harrymu vyléčila otřes mozku, ale s vyšetřením jeho paměti nechce mít nic společného. Já mu chci namíchat obyčejný paměťový lektvar, obvykle se podává starším lidem."
Harrymu bylo jasné, že Ron nic z toho nemůže chápat, protože ho neviděl, jak snídá s Dracem, kterému prý říká Malfoy a vůbec se s ním nebaví. Skoro se zase málem rozesmál. Taková blbost!
Hermiona na něj soucitně pohlédla, jakoby mu četla myšlenky a pak pokračovala. Ruku měla položenou na Ronově rameni a ten vypadal, že je připraven splnit všechno, co jí na očích uvidí.
„Zajdu se teď podívat do knihovny na přísady. Zůstaňte zatím tady, ano?"

Draco ještě jednou zkontroloval, zda je cesta volná. Po špičkách přešel společenskou místnost, což ostatně vůbec nebylo potřeba, protože všichni z Nebelvíru právě večeřeli. Nebo v to aspoň doufal.

Hermiona vytrhla Harrymu lžíci z ruky a nasměrovala je k východu ze Síně. Ron pořád nechápavě luštil seznam přísad.
„Kde to máme sehnat?"
„Kde asi?" sykla Hermiona, „ve Snapeově kabinetu."
Ron vypadal užasle.
„Co když nás uvidí?"
Hermiona kývla hlavou k učitelskému stolu.
„Večeří. Kdyby chtěl odejít, zdržím ho. Běžte!"
Harry s Ronem vyběhli s bolavým srdcem od stolu, který se prohýbal jídlem. Zastavili se až dole ve sklepení a rychlým Alohomora vstoupili do Snapeova kabinetu, který je chtě nechtě musel ohromit. Od podlahy až ke stropu se tyčily dlouhé police plné skleněných lahviček a ampulek. Ron zamžoural na pergamen.
„Tohle bude...nejspíš asfodel."
Harry zapátral pohledem po polici v úrovni svých očí.
„Nevidím to," hlesnul.
„Tak co kdybys zkusil vylézt na ten žebřík tady?" ozvalo se za jejich zády. Srdce obou dvou vynechalo úder.
„Malfoy?" zhodnotil to nakonec Ron.
„V celé své kráse," ušklíbl se blonďák a pak za sebou zavřel dveře, „a uhněte trochu. Chci jenom pár věcí. Co tady vlastně děláte?" zeptal se, namáčklý na Harryho rameno.
„No," zakoktal se Harry, „Hermiona nás sem jenom pro něco poslala."
Nechtěl se mu svěřovat s tím, na co letvar potřebuje. Ron zatěkal očima z jednoho na druhého.
„Měli bychom si pospíšit, než sem Snape přijde."
Malfoy se slabě otřepal.
„Tak dělejte."
Ron přistavil Harrymu žebřík a ten mu postupně podával potřebné přísady.
„Tak dělejte!" zopakoval najednou Draco znovu.
„Už to máme všechno," zkontroloval Harry papír, „chceš, abychom počkali přede dveřmi a hlídali, než si vezmeš, co potřebuješ, Draco?"
Páni. Tak tovéhle by to bylo kamrádit se s Harrym Potterem? Podle toho, co si brali, už dávno poznal, jaký lektvar chtějí ty dva uklohnit. Paměťový. Ještě, že jim s tím bude Grangerová pomáhat, protože jinak Draco opravdu netušil, jak by to dopadlo. Aha! Tak proto se k němu Potter chová tak mile. Nic si nepamatuje. Proč toho nevyužít?
„Samozřejmě. Děkuju, Harry," řekl sladce. Pak jim zabouchl dveře před nosem.
Ron nejistě přešlápl z nohy na nohu.
„Na co vlastně potřebuješ ten lektvar, Harry?"
Ten jenom mávl rukou.
Ron se zasmál.
„Víš co? Udělej jí tu radost a ten lektvar si vezmi. Já už ji přivedu na jiný myšlenky," odkašlal si, „odkdy se vlastně s Malfoyem bavíte?"
Harry jenom pokrčil rameny.
Draco na druhé straně dveří protočil oči. I když, kdo by to měl Weasleymu za zlé. Bylo jasné, že kromě Grangerové ho nic nezajímá. Ale že se jeho nejlepší kamarád dneska chová, jako by ho neustále někdo mlátil pánví po hlavě, toho si všimnout mohl.
Pečlivě schoval nabrané přísady do kapes hábitu a odklidil štafle do rohu místnosti, přesně jak byly předtím. Pak vyšel ven a bože můj, Harry si zrovna snažil připlácnout ty svoje rozlítané vlasy aspoň trochu k hlavě. Draco zahlédl jizvu, výrazně tmavší, než zbytek Harryho pleti. Musel rychle pohlédnout na zem, ale přesto cítil jak mu obvykle bledé tváře začínají hořet. Počkat, vlastně jsou kamarádi.
„Děkuju vám," podíval se na svoje spolužáky. Ta slova mu moc nešla přes pusu, ale musel se překonat.