Svět je malý

•18•

Už je čtvrt na tři. A on pořád nikde.

K zastávce se přibelhali dva dědouškové. Nevypadá to, že by někdo z nich měl barevnou mikinu.

V kapse mi zabrněl mobil.

Netopýr: Promiň, ujel mi autobus. Za chvilku jsem tam

Během pár vteřin u zastávky zastavil autobus a z něho začali vystupovat lidé. Hodně lidí. Ale všichni odcházeli rovnou pryč. Tedy, skoro všichni. Někdo, podle postavy kluk, tam zůstal stát zády ke mně.

Šedá bunda, na hlavě barevná kapuce. Že by to byl opravdu on?

Najednou se začal rozhlížet všude kolem. Když se otočil mým směrem, mohla jsem mu konečně pohlédnout do tváře.

Vždyť to je..

,,Theodore?" šeptla jsem si pro sebe.

Takže já jsem mu psala jak ho miluju, všechno co mi udělal a další věci s tím, že jsem nevěděla, že to je on. To je v prdeli. Hluboko v prdeli.

Já za ním nedokážu jít a říct mu: "Čau tak to jsem já, která si s tebou několik měsíců píše."

Nezvládnu to.

Najednou se naše pohledy střetly. A Theodore se usmál.

,,Ahoj Ellie." přišel ke mně. ,,Co tu děláš?"

,,Čekám na kamarádku. Co ty?" zalhala jsem.

,,Taky čekám na kamarádku." zasmál se.

,,Ona mi teď psala, že čeká jinde, takže musím jít. Zatím se měj." nahodila jsem falešný úsměv a rychle jsem se vydala do budovy obchodního centra.

Když jsem Theodorovi zmizela z dohledu, rychle jsem vzala do ruky mobil.

Já: Netopýrku, promiň, ale vlezlo mi do toho něco strašně důležitýho. Snad se nezlobíš

Netopýr: Dobrý, tak snad příště

,,Baf." někdo mi sáhl na rameno. Leknutím jsem sebou trhla a rychle se otočila.

Theodore.

,,Kámoška pořád nikde?" zeptal se.

,,Ehm.. No, zrušila to."

,,Ta moje taky. Náhoda?" zasmál se. ,,Tak.. Nechceš jít někam se mnou, když jsme se tu tak sešli? Třebaa.. Do kavárny? Pokud tedy nemáš něco zajímavějšího na práci."

,,Ráda." usmála jsem se a společně jsme se vydali ke kavárně.