Svět je malý

•12•

Po chvíli jsem se konečně uklidnila. Zaklonila jsem hlavu, zhluboka se nadechla a zase vydechla.

,,Dobrý?" zeptal se opatrně Theo a já jemně kývla.

,,A proč jsi nešel do obchodu?"

,,Šel, ale musel jsem se vrátit, něco jsem zapomněl a ti dva šli napřed. A potom jsem uslyšel tebe."

,,Nebudou se o tebe bát, že nejdeš?" podívala jsem se na něj.

,,To je v klidu."

,,Hlavně neříkej, že.."

,,Neboj, nic neřeknu." přerušil mě a zadíval se mi do očí. ,,Něco si vymyslím." řekl tiše a ještě více zmenšil vzdálenost mezi našimi obličeji.

Najednou jsem se vrátila zpět do reality.

Vždyť on má holku a vypadal s ní šťastně. Ano, nemusí se nikdo nic dozvědět, ale co kdyby a já nechci být ta, která jim zničí vztah.

Vyvlékla jsem se z jeho sevření a postavila se.

,,Omluv mě." hlesla jsem a rychle jsem odešla do koupelny, kde jsem se zamkla. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a podívala se na sebe do zrcadla.

Kulatý, ne moc hubený obličej, tmavě modré oči, které jsou schované za černými brýlemi, odbarvené blond vlasy po ramena. Prostě žádná nádhera.

,,Elizabeth, vzpamatuj se už konečně. Proč by o tebe někdo jako je on stál? To se nikdy nestane." řekla jsem svému odrazu. Chvíli jsem tam jen tak stála a potom jsem z koupelny vyšla. Narazila jsem ale do Theodora, který stojí přímo před dveřmi.

,,Neříkala jsi něco?" zeptal se.

,,Já.. Ne."

,,Já jsem ale.." zarazil se. ,,To je jedno, něco se mi zdálo."

On to určitě slyšel, do prdele práce.

,,A.." nervózně jsem přešlápla. Cítím se zvláštně, když tu před ním tak stojím. ,,Děkuju, že tu pro mě jsi."

,,Tak to u kamarádů chodí. Vím, že kdybych potřeboval, tak ty tu pro mě budeš taky." usmál se.

Jen jsem kývla a pomalu ho objala, protože kamarádské objetí nemůže nic pokazit. ,,Stejně děkuju."