I See You/Boyxboy/Cz

10.

,,Dobrý podvečer, ospalče." řekl jsem s lehkým pokroucením hlavy a kopl ho do boku. Bylo celkem roztomilé, jak se mu nechtělo vstávat.
Počkat...vážně jsem teď někoho nazval roztomilým? Já?! Ten kluk má na mě špatný vliv!
,,Poslal jsem ti nějaké peníze. Na co je vlastně potřebuješ?"

Zamračeně jsem si promnul bok. Nekopl silně, ale byl to reflex; se Suzuem člověk nikdy neví.
,,Hm?" Zabručel jsem a v hlavě si srovnal, na co se vůbec ptal. ,,Peníze? No...na nájem. Máš neskutečně jemný povlečení," pokusil jsem se odvést téma hovoru a tváří přejel po jeho hebkém polštáři.

,,Na nájem?" broukl jsem zaujatě a podíval se mu do očí. Začal jsem přemýšlet.
,,Kdybych ti ten byt koupil, pak už bys nájem platit nemusel, že? Nebo by sis mohl vybrat úplně jiný byt, jak bys chtěl.'

Vyděšeně jsem polkl. Proč by proboha něco takového dělal? Jak bych to asi vysvětlit Suzuovi? Ahoj kámo, mám teď sugar daddyho, který možná je sugar ale daddy zas tak moc ne, ale koupí nám byt, takže všechno v cajku?
,,T-to ne," zakoktal jsem se a uhnul před jeho pohledem.

,,A proč ne? Přece moje sugar baby nebude platit nájem..." protočil jsem očima a skopl z něj peřinu.
,,Navíc jsou to moje prachy. Mám jich tolik, že nevím, co s nima a ještě další 3 generace mojí rodiny to vědět nebudou. Můžu je utrácet, za co chci a já ti chci koupit byt."

Mohl jsem si připadat sebevíc blbě, kvůli tomu že ho tak zneužívám, ale vědět, že mám někoho, kdo je schopný mi koupit byt, protože nechce, abych platil blbej nájem, to byl sakra uspokojující pocit.
Nebudu lhát, začínalo se mi to líbit.
,,A-ale já mám spolubydlu. Určitě se bude ptát a já neumím moc dobře lhát. Musel bych mu říct pravdu a on je fakt drbna, za chvilku by to věděla celá naše čtvrt a já tě nechci nějak ztrapňovat, nebo špinit jméno a a..." brblal jsem, ale na konci fakt už nevěděl, jak pokračovat.

S nezájmem jsem pokrčil rameny a vzal si na klín laptop.
,,Ať si říkají, co chtějí. Mně na tom nesejde. Alespoň nějakej drb bude po dlouhé době pravdivej, no ne? Už jsem se rozhodl. Projedeme spolu stránky o bydlení a když se ti bude něco líbit, domluvíme si prohlídku, ano?"

,,T-tak jo," zamumlal jsem a do očí se mi vehnaly slzy. Snadno jsem začal lidem důvěřovat a bylo snadné mě pak i zraňovat, ale Yoichi se zrovna choval, jakoby si objednával nové trenýrky a já to prostě nevydržel.
Rozhodil jsem ruce a zmáčkl ho v objetí.

Překvapeně jsem se na něj podíval a jemně ho poplácal po zádech. Já myslel, že se lidé objímají a brečí jenom tehdy, když jsou smutní.
Chtěl jsem mu udělat radost a on...
,,Jsi smutný? Co jsem udělal špatně? Proč pláčeš?"

Zavrtěl jsem hlavou, kterou jsem měl stále zabořenou v jeho hrudi a pevněji ho objal kolem pasu.
,,N-ne, nejsem smutný," polkl jsem další vzlyk. ,,Já jsem... jsem tak vděčný, chápeš? N-nikdo mi nebyl ochotný tak moc po-pomoct a prostě  mám radost," uchechtl jsem se a utřel si slzy. ,,Brečím, když jsem šťastný. Na to si zvykneš."

,,Dobře." přikývl jsem a podal mu svůj látkový kapesník. Byl jsem rád, že měl radost. Moc se v emocích ostatních nevyznám, ale to je asi celkem samozřejmé.
Tiše jsem mu podal ten laptop. ,,Asi chcete se Suzuem vlastní pokoje, že?
Pak určitě obývák a jeden pokoj do zásoby. Takže 4+1?"

Vykulil jsem oči a zavrtěl hlavou. Vždyť v tak velkém bytě nás bydlelo devět, když jsem byl malý kluk. Co bychom tam dva asi dělali?
Začal jsem namítat, že by stačily dva pokoje a nějaká malá kuchyňka, ale s tím mě Yoichi poslal někam a začal mi ukazovat ty jeho obří byty.
Nakonec jsem povolil, nebyl jsem člověk, který se vydržel dlouho o něčem dohadovat, a ukázal na byt, jehož cena podle Yoichiho slov jeho peněženka ani neucítí a byl blízko jak naší školy, tak i pracím. Teda...Suzuovi práce.