I See You/Boyxboy/Cz

9.

Zakřenil jsem se a s přikývnutím ho chytl za pas a vytáhl na nohy. ,,No jasně, přece tě tady nenechám ničit fotosyntézu rostlinám, které tady pečlivě udržuje tvoje hodná služebná. No nekoukej na mě jak na mimozemšťana. Kupředu, mladý pane!" chytl jsem ho za ramena a před sebou ho vedl do koupelny, jejíž polohu mi samozřejmě sdělila služebná. Kdo jiný. ,,Musíš se o sebe trošku starat."

Počkat...to on tam chce jít jako se mnou?! Překvapeně a zároveň vyděšeně jsem se na něj podíval...ta jeho odhodlanost v očích...a sakra. Rychle jsem se otočil a chtěl zdrhat, jenže mě pevně chytil a přirazil ke dveřím koupelny.

Uchechtl jsem se. ,,Kam pak, kam pak," zkoumal jsem jeho výrazy i reakce, potřeboval jsem si potvrdit svoji teorii. ,,Děláš, jako bych tě nikdy neviděl."
Yoichi sklopil pohled a jeho ohryzek se pohnul, když zhluboka polkl. Vnitřně jsem si povzdechl, na jednu stranu jsem pravdu fakt mít nechtěl, ten kluk si něco takového nezasloužil.
,,Neudělám nic, co nebudeš chtít. Prostě ti napustím vanu a třeba ti umyju hlavu. Víš, jak máš jemný vlasy, je to krutý."

Nakonec jsem tiše přikývl a sám vlezl do koupelny.
Nechal jsem ho, aby mě vysvlékl, aby mi napustil vanu a hodlal jsem ho nechat si dělat, co chce i dál...jenže pak se najednou začal vysvlékat i on.
Zkoprněle jsem si zakryl rukou oči a potopil se pod vodu. Bojím se, že to přestanu ovládat. Že se to znovu vymkne...

Usmál jsem se nad jeho roztomilostí a chtěl si vlézt za ním, jenže můj zrak upoutalo něco jiného. Krabička léků ležící na pračce. Očkem jsem mrkl, jestli je pořád pod vodou, přečetl si název a vryl si ho do paměti. Rychle jsem krabičku otočil a vletmu si i přečetl, na co jsou. Achjo.
Chtěl jsem zjistit víc, ale to už se z vody opět nořil ven, tak jsem přes jeho léky přehodil ručník, rychle si vlezl za něj a rukama mu přejel po pase a bocích.

Překvapeně jsem zalapal po dechu a chtěl se od něj co nejdál odtáhnout, jenže mě chytil a hned si mě opřel o jeho hruď. Bože...do týhle vany by se vešlo pět lidí a on si mě stejně bude tisknout k sobě jako jeho osobní majetek...tak počkat...
Otočil jsem se k němu čelem a začal si ho měřit podezíravým pohledem.
Takeo mezitím vzal do ruky šampon.

Nevině jsem se na Yoichiho usmál, když si mě začal s divným výrazem na tváři prohlížet. ,,Co je?" Zasmál jsem se a otočil si ho k sobě zase zády. Na ruku jsem si kydl šampon a začal mu jím promasírovávat vlasy.

Tiše jsem zapředl a začal si hrát s pěnou, která byla kolem. Bylo to snazší, než nějaké blbé sebeovládání nebo nepřemýšlení.

Potom, co mi Takeo umyl vlasy jsem se k němu otočil a též mu je namočil. Veškeré jeho kudrdliny se narovnali a mně se tak naskytl pohled na něco neuvěřitelného. Neuvěřitelně krásného.

Zíral na mě jak na obrázek svatý a prsty mi přejel po tváři. Jeho pohled byl intenzivní a točila se mi z něj hlava. Cítil jsem, jak se moje tváře barví do červena a to ani nemusel nic říkat. Stačilo vnímat jeho silný pohled plný údivu a zalíbení.
,,Nekoukej na mě tak," zasmál jsem se a loktem ho hravě šťouchl do žeber.
,,Znervózňuje mě to."

,,A to si představ, že ty na mě takhle koukáš celej den."  řekl jsem suše a pozvedl jedno obočí. Třeba když uvidí, jak je to nepříjemné, tak přestane!
Ne, to neklapne.
Taky jsem se natáhl pro šampon a začal se přehrabovat jeho vlasy. Je vůbec ekologické, aby jich někdo měl tolik?
A pak mě napadla jedna věc.

S kulišáckým plánem jsem se natáhl pro ovladač a ztlumil světla.
Zapnul jsem barevná světélka ve vaně a začal ji nastavovat jako výřivku.

Trošku jsem se zastyděl nad tím, co řekl. Opravdu ho pozoruju tak často?
Zvědavě jsem sledoval, co dělá a překvapeně se k němu natiskl, když mě trysky začaly masírovat na zádech i bocích.
,,Panebože, ty máš ve vaně výřivku?! To je tak krutý! Ou maj gaaaaš!" Ruku jsem nastavil k otvoru trysky a fascinovaně sledoval, jak se v proudu odráží barevná světýlka.

Tiše jsem se zachechtal a nechal ho, aby si všechno pečlivě prohlédl. Když se zdálo, že ví všechno, znovu jsem ho zalehl a poslouchal jeho klidný dech.
Jak je vůbec možné, že dva lidé, kteří si nejsou ani v nejmenším blízcí, najdou společnou cestu?
Cítil jsem, jak se mi znovu začínaly zavírat oči.

Yoichi ležel na mé hrudi a klidně oddechoval. Když jsem se na něj po pár minutách podíval, moje podezření se potvrdilo. On opravdu vytuhl.
Uchechtl jsem se a pokračoval ve výskání v jeho vlasech. Po chvilce jsem se rozhodl umýt sebe a pak i nějak jeho mýdlem, ale upřímně kdybych zajel do jeho intimních partií, asi by to moc dobře nedopadlo.

Když jsem se probudil, ležel jsem v čistém oblečení ve své posteli. Sice se mi nikdy nestávalo, že bych měl výpadky, ale naposled si pamatuju, že jsem byl ve vaně. Byli tam bublinky, světýlka a taky Takeo a...jo...aha.
Pohled jsem přesunul na druhou stranu postele a všimnul si ho, jak klidně oddechuje. Zdá se mi to, nebo když jsme my dva spolu, tak jenom spíme?
No nevadí. Cítil jsem se dobře...až moc. Žilami mi koloval adrenalin a potřeboval se nějak dostat ven. Že bych se nakonec přece jenom spletl?

S povzdechem jsem vstal a přešel k Takeovi tašce. Vytáhl jsem z ní jeho kartu a hned mu na účet poslal nějaké peníze. Snad mu bude 8 000 stačit.
Poté jsem si pustil televizi a začal chřoupat sušenky.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale upřímně kdo by neusnul v takové úžasné posteli jakou má Yoichi.
Rozespale jsem si protřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Yoichi seděl vedle mě v bezpečné vzdálenosti a zrovna odkládal prázdný obal od nějakého jídla na stůl. Zachumlal jsem se do jeho peřin a znovu zavřel oči. Netušil jsem, proč jsem se v jeho společnosti cítil tak bezpečně...vždyť ho skoro neznám.