Trust Me! | Break The Cycle

1.

Byl jsem v nějaké staré, opuštěné, pomalu se rozpadající budově. Byla tam zima, všude profukoval vítr. Běžel jsem chodbami, něco mě honilo. Rovně- doprava- rovně- doleva- dveře vpravo- rovně- doleva-... Před něčím jsem utíkal, něco mě honilo. Chtělo mě to.

Něco ke mě mluvilo. Snažil jsem se ty hlasy nevnímat, ale nešlo to. Křičeli mi přímo do ucha, stáli kolem mě.

"Před tím neutečeš!"

Musel jsem utíkat dál. Snažil jsem se, ale chytilo mě to a táhlo zpátky...

Trhl jsem sebou, posadil se na postel a šokovaně dýchal. Co se to se mnou děje? Měl jsem to pořád před očima. Přemýšlel jsem, co to mohlo znamenat. Tohle není náhoda, tohle ne.

"Danny, děje se něco, jsi v pořádku?" Ptal se ustrašeně můj přítel Charlie. Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem se zvedl a odešel do koupelny. Zamkl jsem se, ač jsem to normálně nedělal, chtěl jsem mít 100% jistotu, že za mnou nepůjde a nebude se mě na nic ptát.

Vyhodil jsem všechno oblečení do koše na špinavé prádlo, vytáhl ze skříně ručník a zalezl do sprchy. Pustil jsem na sebe ledovou vodu, abych se probral. Příjemné to nebylo, ale nakoplo to dostatečně.

Po 15 minutách ledové sprchy jsem byl probraný až dost. Osušil jsem se, obmotal si ručník kolem pasu a přistoupil k zrcadlu u umyvadla. Měl jsem strašný kruhy pod očima. Vypadal jsem, jako bych vůbec nespal. Husí kůži jsem měl po celém těle. Byla mi zima.

"Danny, odemkni, dělej!" Bušil na dveře Charlie. Jen jsem se podíval na dveře a přemýšlel, jestli mám otevřít nebo ne.

Popošel jsem pár kroků a otočil klíčem. Charlie doslova vrhl do koupelny a byl nepříčetný vzteky. Úplně jsem ho vypouštěl, jen jsem viděl, jak otevírá pusu, ale neslyšel jsem, co z ní vypadává za slova; za věty.

"Charlie, prosím. Nech mě být." Lehce jsem ho odstrčil, abych mohl projít do ložnice a něco si obléct. Potřebuju na vzduch.

"Kam jdeš? Co se děje Danny?"

"Nic, jen potřebuju na chvíli na vzduch, pročistit si hlavu."

"Podvádíš mě?" Pozvedl nasupeně jedno obočí. Těžce jsem oddechl a zapnul si pásek u kalhot.

Přešel jsem k němu, chytil ho za ramena a vážně se mu podíval do očí. "Ne, nepodvádím tě. Miluju tě, jen potřebuju chvíli klidu." Políbil jsem ho a potichu odešel.

Nasadil jsem si sluchátka do uší, kapuci na hlavu, ruce jsem vložil do kapes a se skloněnou hlavou procházel ulicemi naší čtvrti. Měl jsem strašný pocit, že mě někdo sleduje, ale kdykoliv jsem se otočil, nikdo tam nebyl.

Dával jsem to za vinu svému mozku a nechtěl jsem věřit tomu, že by to byla realita. Je to jen tvůj blbej pocit.

Díval jsem se kolem sebe a každý mi připadal podezřelý. Začínal jsem být paranoidní. Uklidni se!

Sedl jsem si na lavičku v parku a tupě zíral na kašnu před sebou. Voda tryskala a v jejich proudech se mi odrážely myšlenky. Proč se tím tak trápíš? Je to jen sen...

Zatřepal jsem nad tím hlavou. Nemůžu se trápit zbytečně kvůli jednomu snu. Musím začít řešit důležitější věci, jako je Charlie a práce.

Jsme spolu dva a půl roku, což je zatím můj nejdelší vztah, ve kterém jsem vydržel. A stojí za to. Charlie je naprosto úžasnej. Omlouvá moje chyby a nedostatky a snaží se mě napravit.

Přestali jsme se hrabat v minulosti a řešili přítomnost. Minulosti jsem se nechtěl ani dotknout. A to bylo asi špatně.

Vypnul jsem si telefon, abych mě nikdo nerušil. Vím, že by se mi pořád snažil dovolat Charlie. Dělám mu starosti.