Valentine's Day 2019 Anthology.

DebbyNellAbalone

Link

By DebbyNellAbalone

„Tak to je vážně trapný, tati.")

Nech to plavat, řeknu si. Vstanu od stolu a jdu si udělat kafe do kuchyňky, která sousedí s naší kanceláří. Říkám naší, protože v ní sedíme čtyři - já, Andrea, Bohuslava, kterou oslovujeme výhradně Slávečka, a Iva.

Z horní police vytáhnu velkou fialovou dózu s nápisem 100% arabic café. Je ještě skoro plná, Milada ji poslala minulý týden s krátkou zprávou přilepenou na víku:

Moc zdravím tebe i děti, v Mexiku se zdržím ještě tak měsíc dva. Mám tady výhodnou zakázku.

Pusu

Tvoje Milada

Vzkaz byl narychlo naškrábaný na svítivě růžovém lepícím lístku. Vyhodil jsem jej hned, jak jsem si ho přečetl, ale ta slova se mi stejně obtiskla do paměti, jako kdyby mi je tam vypálili. Bůhví, co tam dělá, pomyslím si. A s kým.

Zaženu tu myšlenku. Přesvědčuji se, že mi na tom nesejde. Beztak nám to přestávalo doma klapat. Než dám vařit vodu, zavolám na ženské, jestli si taky dají. První se ozve Slávečka: „Ivo?" Pohlédnu přes rameno otevřenými dveřmi na nejmladší kolegyni. Vzhlédne od obrazovky počítače a usměje se. „Díky," zachraptí. Pokrčím rameny a zamumlám není zač. Téhle mohutné osmapadesátileté úřednici by k naprostému stěstí stačilo snad už jen to, aby si mohla ke každé kávě, kterou jí připravím, zapálit cigaretu.

Andrea si ode mě převezme šálek mlčky. Zírá do počítače, pomalu usrkává kafe a přikusuje sendvič. Nikdy jsem od ní neslyšel díky. Nejsem si jistý, jestli takové slovo vůbec zná.

Dojdu k Ivě a podávám jí její čaj. Ruka se mi lehce třese. Podívá se na mě a poděkuje mi. Jdu si sednout na svoje místo a jemně míchám lžičkou v otlučeném hrnečku. Pohodlně se uvelebím na židli a dopřávám si krátkou pauzu.

Pozoruji Ivu při práci. Sedí u stolu naproti mě. Chvíli něco zapisuje do počítače, potom si dělá poznámky na papír a třídí složky. Sem tam zvedne hlavu, a když vidí, že se na ni dívám, nepatrně se pousměje. Pozoruji ji a vzpomínám na to, jak nastoupila k nám do kanceláře.

Bylo to před dvěma lety. Už tehdy jsem poznal, že je jiná. Vyzařovala z ní jistá síla, která mě upoutala. Síla, ale i zranitelnost. Jak jsem ji postupně poznával, rostla ve mně potřeba ji z nějakého důvodu chránit. Věděl jsem, že pro ni chci udělat víc, než jen připravovat jí každé ráno čaj. Avšak musel jsem se s tím spokojit.

Jsem o celých třináct let starší než ona. A ženatý. I kdybych sebevíc toužil po tom, aby mezi námi bylo něco víc... Ne. Ne. Ne. Připustil jsem si, že jsem si z nějakého důvodu zvolil ji. Nebudu přemýšlet nad tím jak a proč nebo jestli je to láska. Někdy člověku stačí vědomí, že si ho ten druhý váží, že je rád, když je mu nablízku. Není třeba plýtvat slovy jako miluji tě, protože ten cit není možné vyjádřit slovy. Alespoň já to tedy nedokážu.

Káva Andree vlila novou energii do žil. Odsune se od stolu. „Já budu sama doma, jako každej rok."

Při těch slovech zpozorním. Vím, že Iva neříká tak úplně pravdu, ale mlčím. Je přesvědčená, že o jejím tajemství nikdo z nás neví, tak ji při tom chci také nechat.

„Netvrď mi, že pořád nemáš žádnýho chlapa," řekne Andrea, „to já s Danem necháme děti přespat u babičky a uděláme si pěknej večer."