Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

15. Upíří charisma

Ve zmijozelské společenské místnosti bylo až nepřirozené ticho, jež narušovalo jen tiché praskání ohně, jenž vesele skotačil v krbu. Eileen Snapeová stála u obloukového proskleného okna, skrz nějž do místnosti prosvítalo nazelenalé světlo z Černého jezera. Zamyšleně hleděla do poklidné vody, v níž žili nejrůznější tvorové, a taky olbřímí oliheň, která studenty často navštěvovala a chapadly jim ťukala na okno. Kolem proplul ďasovec, malý vodní rarach, a když ucítil, že se na něj kdosi dívá, ohlédl se. Cosi zažvatlal, z tlamičky mu vyletěly malé bublinky, a zoubky se mu zaleskly, když na Eileen vyplázl jazyk a zasmál se tomu. Když si ale všiml, že se natahuje po hůlce za pasem, tváří mu problesklo zděšení a rychle odplaval pryč.

,,Děsí mě to," protnula dlouhé ticho Beatrice vyděšeným hlasem. Alex i Scorpius zvedli hlavu a zvědavě se na ni zahleděli, vděčni za to, že je alespoň na chvíli vysvobodila z jejich pochmurných myšlenek. Eileen se neotočila, ale bedlivě ji poslouchala. ,,Chci říct... všechno se zdálo být normální, když jsme nastoupili do Bradavic. Nebo to bylo alespoň víc v pořádku než teď. Mámě bylo dokonce natolik dobře, že nás šla s tátou vyprovodit na nástupiště. A pak se to všechno začalo kazit a já absolutně nechápala jak. Proč. Co má tohle všechno za smysl? Proč se tohle děje a proč je to každým dnem horší a horší? Bojím se v noci spát a ráno se probouzet, protože mám strach, že se dostanu do ještě děsivější noční můry. Bojím se, že to bude ještě horší a děsím se toho, co přinese zítřek. Já... bože, jsem tak zmatená a absolutně nevím, co dělat. Jak se chovat, jak reagovat. Co se ode mě očekává a co ne. Jestli mám pomáhat, abychom byli silnější, nebo jestli mám zůstat v bezpečí a jen tomu přihlížet, abych něco nepokazila. Udělala bych cokoliv, jen aby to skončilo. Aby to bylo zase normální, zase jako dřív," špitla nešťastně a skryla hlavu v dlaních.

Eileen by jí tak ráda pomohla, nejraději by ji ujistila, že bude všechno v pořádku - ale nedokázala to. Nedokázala jí lhát a vzbuzovat v ní falešné naděje, protože jak Beatrice řekla, nemohly vědět, zda zítřek nepřinese další hrůzy a špatné zprávy. A tak mlčela a v duchu proklínala toho, kdo za tohle všechno mohl, kdo je nutil cítit bezmoc a strach. Zatnula ruce v pěst.

,,Mně je jedno, jestli budu všem na obtíž, ale já nemůžu jenom někde sedět a přihlížet tomu," odvětil Scorpius zamračeně a bubnoval prsty do stehna. ,,A přesně proto se chci vydat na to Ministerstvo a zjistit o tomhle něco víc, protože dospělí si myslí, že když nebudeme nic vědět, budeme ve větším bezpečí, a že nás tím hrozně ochrání. Já chápu, Beatrice, že se pereš sama se sebou, ale tohle prostě není žádná zkouška ve škole, tohle se děje doopravdy a může nás to klidně zničit. Navíc máme třeba šanci pomoct vaší mámě," dodal nadějně, protože doufal, že při zmínce o nemocné Gabrielle Beatrice přece jenom uzná, že je to dobrý nápad, a že nakonec půjde s nimi. K jeho překvapení a zklamání ale pomalu zavrtěla hlavou.

,,Ne, já s vámi nepůjdu, a svoje rozhodnutí nebudu měnit. Nevadí mi vám pomáhat s mnoholičným lektvarem, klidně tu budu sedět a sledovat Pobertův plánek, abych vás mohla kdyžtak pomocí obousměrného zrcátka kontaktovat, jestli se něco děje nebo ne, ale na Ministerstvo s vámi nepůjdu, to nebudu riskovat," odpověděla mu pevným hlasem. Scorpius se podíval na Alexe, něco mu řekl očima, ale bratr Beatrice jen zavrtěl hlavou a zlehka se zamračil.

,,Tak jo. Fajn. Nebudu tě přemlouvat. Vlastně tě chápu, kdyby nás někdo náhodou odhalil, což si nemyslím, protože je to geniální, a pak by se to dozvěděl váš táta, asi by se naštval. Takže je od tebe vážně pěkné, že nechceš, aby zůstal sám, protože Alexe za to pak určitě vydědí," řekl znuděným hlasem Scorpius a ušklíbl se. Beatrice vyskočila z křesla, jako by ji píchla vosa.