Intermezzo II.

228 21 5
                                    

Vlhký mořský vzduch ji zaštípal na tvářích. Ležela na něčem tvrdém a pod prsty nahmatala měkkost trávy. Když jí k uším dolehly tiché šustivé kroky, celá se napjala a zaposlouchala se, jestli nedokáže postřehnout ještě něco jiného, co by jí napovědělo, kde je a kdo to kolem ní obchází.

,,Vím, že už jsi při vědomí," protnul okolní, skoro až nepřirozené, ticho vysoký jasný hlas, jenž jí byl tak povědomý. Mozek jí jel na plné obrátky a zrovna se chystala začít vymýšlet plán možného útěku, když onen člověk promluvil. Z jeho hlasu jí ale přejížděl mráz po zádech a ostré jehličky ji bodaly kolem páteře. ,,Vítej, Eileen."

Teprve když vyslovil její jméno, otevřela oči, jež doposud držela tak pevně zavřené, a okamžitě ji do nich udeřilo ostré světlo. Tiše zasténala a posadila se. Pod prsty nahmatala hůlku, jíž pevně sevřela, a co nejrychleji se vyhrabala na nohy. Zatočila se jí hlava a mírně zavrávorala. Znovu zavřela oči, aby potlačila novou vlnu bolesti a čekala, kdy obraz před očima přestane být rozmazaný a neklidný. Pevné dřevo ji konejšilo v dlani svou jistotou a Eileen hůlku namířila před sebe, přestože nevěděla, kdo zde na ni čeká. Zda je to přítel či nepřítel. Ozval se pobavený jasný smích.

,,Kdo jsi?" zašeptala Eileen, otáčela se na všechny strany a mířila hůlkou do všech koutů, nikoho však ale neviděla. ,,Ukaž se. Nebojím se tě!"

,,Já vím, že se nebojíš," odpověděl potichu druhý hlas a vzápětí zpoza vysokého a rozložitého kamene vystoupila osoba v dlouhém černém plášti. Do obličeje jí spadala kápě a dokonale jí zahalovala tvář. Eileen přimhouřila oči a pokusila se pod kápi nahlédnout, byť část jí byla vyděšená, čí tvář to vlastně uvidí. Napadaly ji ty nejhrůznější představy a ona se nechtěla ani domýšlet - ,,Jak bys taky nemohla být statečná, když jsi zdědila povahy svých otců?"

Eileen byla vyděšená na smrt. Z toho, že je tu sama, na neznámém místě, s neznámým člověkem. Slova se jí zadrhávala v krku a bylo až zázračné, že se jí podařilo dostat ze sebe alespoň tři krátké věty. Nohy se jí chvěly, jako by je měla z rosolu, a do svého hlasu vložila tolik síly a vlastního přesvědčení, že se jí ani jednou nezachvěl, byť na konci z ní vyšlo tiché zajíknutí. Ale slova o tom, jak moc je podobná Harrymu a Severusovi, ta jí dodala patřičnou odvahu a naplnila ji pýchou. Viděla před sebou jejich tváře; Harryho povzbudivý úsměv a Severusovo konejšivé přikývnutí, ujištění, že to zvládne. Hrdě zvedla bradu a nespouštěla oči ze svého společníka, jenž nyní stál naprosto nehybný jako kámen za ním, a cípy černého pláště se mu vlnily kolem kotníků, jak si s nimi hrál studený vítr.

,,Tak tedy odhal svou tvář! Ukaž mi, co skrýváš!" pobídla osobu už pevnějším hlasem a strach pomalu odsouvala do pozadí. Na povrch se začala drát čirá zvědavost a podezřívavost. Zúženýma očima společníka pozorovala, nenašla však odvahu k tomu, aby přišla blíž a sama mu kápi strhla.

K uším jí dolehl pobavený smích, jenž jí způsobil mrazení podél páteře. Eileen polkla, neuhnula však pohledem, vyčkávajíc na svou odpověď. ,,Vidím, že nechodíš kolem horkého lektvaru, má drahá. Je tolik věcí, na něž by ses mne mohla zeptat, a zeptáš se mě právě na tuhle?" Slyšela v onom hlase snad... zklamání?

,,Řekni mi, kdo jsi. Nerada se bavím s lidmi, kterým nemohu vidět do tváře," odvětila a sama se divila, kde se v ní bere tolik odvahy a schopnosti odsekávat. Snažila se vymyslet, jak se odsud dostat, kdyby snad došlo k souboji, ale unavená hlava jí odmítala spolupracovat.

,,Ach ano. Výraz obličeje, oči, ty odlesky v nich a tajemství skrývající se v hlubinách samotného nitra, kde mají být v absolutním bezpečí... dokud se ti někdo nepodívá do očí, jež všechno prozradí, jež jsou tou pomyslnou bránou až do duše a ani nitrobrana nezabrání v tom, aby tajemství a skutky zůstaly pod povrchem. Říká se, že oči nelžou. Ale co když je někdo mistrný lhář, Eileen Snapeová? Jak poznáme ty, co lžou?"

Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²Kde žijí příběhy. Začni objevovat