,,Co ty tady děláš?" zeptala jsem se Iris s poněkud nechápavým výrazem ve tváři a dál na ni šokovaně hleděla.
,,Kdykoli a kdokoli přečte nahlas mé jméno z náhrobního kamene, objevím se," ušklíbla se a já se po chvilce nemile zakřenila.
Tak teď jsem nerozuměla absolutně ničemu. Ani jsem tomu upřímně rozumět nechtěla, v hlavě jsem už takhle měla pořádnou bramboračku. Nejraději bych na všechno zapomněla, ale v téhle fázi to bohužel nešlo.
,,A nejsi náhodou jeden z těch.. Však sama víš, co myslím?" optala jsem se stroze stále s pohledem upřeným k Iris. Její tvář ve mě budila zvláštní dojem. Byla celá bledá a zjevně tak byla bledá i její duše. Chladná a bez citů.
,,Ty myslíš něco jako zombie? Ale kdepak, zombie vylézají jen v noci, mně před slunečním svitem chrání tenhle prsten," hlesla a poukázala na černou kovovou věc na jejím prsteníku. Hlavou jsem mírně pokývla na důkaz, že rozumím.
,,Kdybych si ho nedejbože sundala, jas slunce by mne spálil," objasnila mi Iris další fakta a já jen opět mlčky přikývla hlavou na souhlas. Stejně jsem tomu všemu nechtěla věřit.
,,Aha. Pokud tomu tedy dobře rozumím, prsten tě chrání před sluncem," poznamenala jsem chápavě a Iris se jen usmála.
,,Ano," zaskřehotala ona bledá dívka z úšklebkem ve tváři.
,,Nejsem tvá noční můra. Přišla jsem ti pomoct," pronesla Iris rádoby soucitně a já se jen uchechtla.
To mám věřit ještě tomuhle? To tak,
problesklo mi hlavou a pohlédla té bledé dívce do tváře.
,,Ale já pomoct nepotřebuji," usmála jsem se na oplátku a dál dívku netečně sledovala. Čekala jsem, jak na mou výtku zareaguje.
,,Vážně ne?" zeptala se znovu Iris a já znechuceně vydechla. Už mě vážně začínala štvát všemi těmi otázkami, jež mi neustále pokládala.
,,Ne. A nech mě prosím jít," řekla jsem, když jsem byla připravena k odchodu, ale Iris mě chytla za rameno a přitáhla zpátky k sobě. Ta holka byla opravdu neodbytná.
,,Tak mi tedy vysvětli, proč jsi ještě neprozřela. Všichni ostatní už dávno ano," vyhrkla ze sebe na jeden nádech až to mě samotnou překvapilo.
,,Všichni?" zamrkala jsem udiveně řasami a Iris se ve tváři zjevil ironický úšklebek.
,,Ano, všichni. Jen ty stále nic a kde je ten problém? Ó, už nejspíše vím, slečna se bojí překonat svůj strach z minulosti," pronesla sarkasticky a mně údivem málem spadla brada. Jak to ví?
,,Jak víš o mém strachu z vody?" zeptala jsem se Iris se zvídavostí v oku. Možná jsem si u toho připadala trochu hloupě.
,,Nestarej se o to, jak to vím, prostě mi vydej to oko a já tě zbavím tvého problému, ale pokud ne, budu muset využít tu horší cestu," pohrozila mi a já se uchechtla.
Neříkejte mi prosím, že se tady budu dohadovat s polomrtvou ženskou, jen to ne. Už takhle toho bylo na mě moc.
,,Ale já ho nemám, víš to?" zalhala jsem, udělala jeden krok vzad a založila si ruce na prsou.
,,Nenuť mě k tomu, opravdu bych na to už neměla sílu," zasupěla nenávistně Iris, jenže mě byla její odpověď úplně lhostejná.
,,Dohadovat se tu se smrtelníky o něčem, co je už dávno bezcenné,"
,,Bezcenné? Tak proč ti na tom tolik záleží?" uchechtla jsem se pro změnu já a máchala kolem sebe rukama ve snaze tvářit se důležitě.
,,Protože je moje ty spratku jeden drzá!" vyštěkla ze sebe Iris celá vzteky rudá.
,,Já ho nemám a už mě prosím nechej na pokoji!" křičela jsem na tu ženskou celá rozhořčená a znechucená. Po momentě jsem se obrátila zády k ní a vydala se na divoký úprk.
,,Dobře, sama ses rozhodla pro tu horší cestu," zaslechla jsem kdesi v dáli její odporný pysklavý hlas.
Neměla jsem nejmenší ponětí, kam jsem utíkala. Byla jsem ze všeho v šoku a natolik vyděšená, že mi to bylo jedno. V tom všem zmatku jsem za mými zády zaslechla hvízdnutí a mě až teď došlo, že jsem se dostala do vážné situace.
Pohled Iris
Do pusy jsem strčila palec a ukazováček a hvízdla tak silně a hlasitě, jak to jen bylo možné a co mi plíce stačily. Za žádnou cenu mi ta holka nesměla utéct. Vlastnila přeci jen něco, co jsem sama vytvořila.
Za nemalý okamžik se ke mě přihnal Broňo i se svými dalšími vlčími kumpány.
,,Chyťte mi ji!" přikázala jsem tomu vůdci smečky a Broňo se zašklebil.
,,Udělám, oč žádáte, má stvořitelko," zaskřehotal, posadil se na zadní a zavil tak hlasitě, až mi to málem roztrhlo uši.
,,Za žádnou cenu mi nesmí s tím drahokamem prchnout. A příště ne tak hlasitěji," pronesla jsem se škodolibým úsměvem a Broňo se jen uchechtl. Zanedlouho se k němu přihnala partička jeho podivných kolegů. Broňo byl lidská bytost, oni byli divocí.
,,Čeká nás práce bratři," hlesl a každý se během chvíle rozutekl na jinou světovou stranu.
,,Můj plán znáš a teď běž!" přikázala jsem Broňovi, zatímco se packou drbal za uchem.
,,Jistě má paní," zpozornil během momentu a vydal se za ostatními.
,,Již brzy bude po všem," uchechtla jsem se zlověstně s prsty spletenými do sebe.
,,Brzy," rozesmála jsem se po chvilce. Můj smích se současně rozléhal do okolních lesů a zaniklé vesnice za mými zády.
Pohled Jany
V momentě, kdy mi už pomalu docházely síly, obloha nade mnou potemněla o to více. Z toho zmatku kolem mě se mi zamotala hlava a udělalo se mi nevolno. Můj cíl byl nedaleký vzrostlý smrk, o který jsem se později zapřela rukou, abych nabrala další síly pro útěk. Zhluboka jsem dýchala, když v tom zavál ledový vítr a z dáli zaslechla vlčí vití.
,,Už ne, prosím," zamumlala jsem si pod nos, a pak se rozhlédla po údolí, jenž mě obklopovalo všude kolem. Má dlaň mezitím opustila kmen stromu a já se opět vydala na úprk.
Tohle už nezvládnu, postěžovala jsem si v duchu a dál utíkala lesem, když v tom jsem odkudsi v dálce zahlédla velkou modrou plochu.
,,No skvělé! Ještě lepší! Bravo!" smekla jsem k sobě obě mé upocené dlaně. Z posledních sil jsem doběhla k jezeru, kde jsem se na jeho břehu zastavila a pomyslela na to, co se bude dít dál.
,,Jak se teď mám dostat na druhý konec jezera, vždyť ani neumím plavat?" ptala jsem se sebe samé a pohlédla vzhůru k obloze, která byla čím dál tím víc temná. Ono vlčí vití se neustále blížilo a já se octla v pasti.
,,Krucinál!" zaklela jsem vzteky a kopla do kamene přede mnou.
,,Kdybych nebyla tak pitomá, tak bych tu teď nebyla," nadávala jsem si, ale mé hlasité klení mi na druhý břeh nepomůže.
Budu se muset rozhodnout jinak, ale v tu chvíli jsem zkrátka neměla navybranou.
________________________________________
Děj nám vrcholí.
Co myslíte? Překoná Jana strach z vody a nakonec dojde k prozření? Nebo se stane něco jiného?☺
ΔΙΑΒΑΖΕΙΣ
Zettwing I.✓|²⁰¹⁷
Φαντασίας-Jsem si velice vědoma toho, že se o zapomenutých či zaniklých vesnicích moc často nemluví, proto jsem se rozhodla, že o jedné takové sepíšu příběh, jenž se možná kdysi v minulosti stal, možná ne. To nikdo neví. Kniha vypráví o dvojčatech, kteří se...
