Kingdom of Hearts/prince charming/ Larry Stylinson

6. - Kiss

Seskočím z koně s plnou hlavou myšlenek. Do očí se mi tlačí slzy, ale rád bych věděl proč. Celá projížďka probíhala v pořádku. S Louisem jsem si občas kamarádsky popovídal a vyprávěl o zdejším lese. Ignoroval jsem všechny za námi a poprvé po dlouhé době jsem se cítil uvolněně. Cítím se opravdu jako ženská, kterou mě Daniel nazval, když mi nálady přepínají jen tak.

Poplácám klisnu po boku a na nikoho nečekám, hned odcházím ke vchodu do hlavního křídla. Nevím, jak má dnešní den pokračovat. Nezajímá mě to. Chci mít aspoň chvíli svůj vlastní klid. Žal, který jsem pociťoval ráno, se mi ve větším množství vrací právě teď. Vesmír si se mnou rád zahrává. Má ale opravdu špatný smysl pro humor.

Myšlení mi padne do temnoty, když za sebou prásknu dveřmi svého pokoje. Sesunu se na zem a ruce mi ihned zamíří do mírně vlhkých vlasů kvůli projížďce. Čas se mi celkem slušně krátí a Daniel bude chtít vědět moje rozhodnutí. Odpověď na otázku, která by mohla vše zničit. V hlavě mi dva hlasy napovídají za účelu mi pomoci, ale absolutně se jim to nevede. Rozhodnutí jsou rozdílná a ani jedno se mi nezamlouvá. Jsem na tom stejně jako ráno. Podlaha se hýbe a já s ní. Jsem jako malá bezcenná plachetnice na rozbouřeném moři.

Ani se nestačím zvednout a vydýchat svůj výpadek, když za svými zády uslyším klepání.

„Prosím?" můj hlas je rozklepaný. Napadnou mě dvě osoby, které by to mohli býti. Matka anebo Louis. Matka si všimla už u snídaně, že se něco děje. Určitě ze mě nespustila pohled po celou dobu projížďky. A v Louise moje poblázněné podvědomí tajně doufá. Nechci si to přiznat, že bych opravdu chtěl, aby za těmi dveřmi stál modrooký muž.

„Harry? Jsi v pohodě?" naděje ze mne opadne, když se ozve jemný ženský hlas.

„Ano, Alli," vyslovím její jméno potichu, jako bych se bál, že se mi hlas ještě více zlomí.

„Jdu dovnitř," než bych stačil nějak protestovat, vtrhne mi do pokoje. Možná bych tu opravdu mohl nastavit otevírací kód. Má ho každý pokoj, jen já idiot jsem stál za tím, že chci zůstat u starého dobrého zámku, který avšak neustále zapomínám zamykat.

Allison má neposedné vlasy svázané do drdolu, který se jí ale za těch pár minut v lese rozpustil. V očích jí hraje drzost, když přechází po mm pokoji a sedá si na ustlanou postel. Přemýšlím, jestli si k ní mám přisednout, nebo si udržovat dobrou vzdálenost od toho, aby poznala, že se něco děje. Při pomyšlení, že bych jí musel vysvětlovat vše, co se stalo, mě přinutí se otřást. Nepochopila by to. Nechápu to ani já, jak by mohl někdo jiný?

„Takže, co je za problém?" rukama se za zády opře o matraci.

„Co by?"

„Nedělej blbého. Vím, že se něco děje," protočí nad mou otázkou očima. Měl bych začít cvičit na mém hereckém výkonu.

„Kdyby se něco dělo, hned bych šel za tebou," přejdu k posteli a při sedání se natisknu více k ní. Zabořím jí tvář do ohybu mezi krkem a ramenem, kde pomalu nasávám její vůni. Kůži má hebkou a jemnou. Naprosto jinou, jak Daniel. Líbí se mi to. Mám pocit, že bych jí jediným dotekem pošpinil a roztrhl.

„Opravdu?" zeptá se jemnějším tonem. Trochu se otočí na stranu, aby kolem mě mohla omotat ruce.

„Pochybuješ snad?" odlepím se od dívčina krku a s hraným naštváním na ní pohledím.

„Samozřejmě, že ne," zasměje se. Opětuju ji menší úsměv. Sedíme opravdu v divné poloze. Musíme brát v potaz to, že jsme skoro stejně vysocí, a já jsem právě v úrovni její hrudi. S těží koukám do jejích hnědých očí, ve kterých jiskří hravost a potěšení. Pořád stejné jiskry, jako v dětství. Neuvěřitelné, jak se někteří lidé změní k nepoznání a jiní zůstanou dítětem napořád. Ona bude pro mě tou malou princeznou vždy, když na ní pohledím. Její ďolíčky a roztomilé vrásky kolem očí, do kterých jsem se hned zamiloval, tam budou napořád. Cítím Allisonin dech na mých tvářích. Jako by ten jemný vánek odnášel vše špatné.