Kingdom of Hearts/prince charming/ Larry Stylinson

5.- "Pauza?"

Další dva dny uběhly tak, že jsem je ani nepostřehl. I přes to, že jsem určitou situaci vyřešil, rozvířil mi Louis myšlenky takovým způsobem, až nemohu normálně fungovat. Program není zrovna náročný a většinu času se scházím s každou dívkou v kopuli jednotlivě. Allison se samozřejmě vše dozvěděla, když vytasila své psychologické schopnosti. Ale když jsem jí odpovídal jen v heslech, usoudila, že nemá cenu ze mě něco tahat. Nikdy jsem neměl problém se svěřováním právě jí. Jsem zmatený ze všeho, co se v tuto dobu děje. Nemám ponětí, jak se k určitým lidem chovat. Jak se mám chovat sám k sobě.

Daniel mi několikrát vrazil do pokoje a chtěl vysvětlení, proč mu nevěnuji ani jeden jediný pohled. Ale co mu mám říct, když ani sám nevím? Odpor k němu, k otci, k řádu a ke mně samotnému vzrůstá ve stále větší břemeno. Právě tím jediným pohledem bych mu mohl ublížit. Někdy ani nepotřebujeme slova k tomu, abychom někomu zlomili srdce. Když vás člověk zná, dokáže ve vás číst, jako v otevřené knize a listovat mezi stránkami, může mu ublížit jediná grimasa ve vaší tváři. I přes tu masku, kterou se snažíte nosit, může právě ten člověk vidět. Ten pravý člověk dokáže číst přes zamlžené sklo. A vy dokážete číst v něm.

Myslel jsem, že to je právě Daniel. Že Daniel je ten, který mi pomůže psát další kapitoly. Myslel jsem si to několik dlouhých měsíců, co byl mou rukou držící psací pero. Ale teď to pero upustil. Během tří dnů dokázal bezmyšlenkovitě počmárat a roztrhat několik čistých papírů. A já mu to dovolil. Dovolil jsem sám sobě, abych nechtěl cítit jeho dech na mé tváři a číst jeho slova na těch popsaných stránkách. Nejhorší na tom všem je, že nevím důvod. Nevím, proč ho u sebe nechci cítit a trhá mi to srdce. Ještě na začátku týdne jsem ho prosil, aby se mnou opustil zámek, a teď se s ním chci „rozejít". Co mu mám říct, až se mě bude ptát? Že jsem si to jen tak najednou usmyslel?

Trhám si vlasy nad tím, jak se mi v hrudi hromadí bolest. Není to příznak záchvatu, ten bolí jinak. Je to bolestný žal, co se mi z hrudi přesouvá do celého těla. Jak jsem se mohl, tak rychle dostat do tohoto směšného stavu? Možná bych měl začít brát i další prášky. Nebo rovnou jít na operaci mého prapodivného mozku.

Rád bych si vzpomněl, kdy tohle všechno začalo. Kdy jsem začal přemýšlet jinak než ostatní. Každý jde bezmyšlenkovitě s davem. Snaží se neporušit pravidla a vydělávají v prospěch vlády a řádu. Lidi v mém postavení jdou slepě k cíli a nezastavují se u žádného zádrhelu. Já jsem se zastavil hned na startu. Možná to je kvůli tomu, že nemám od narození podporu z té otcovy strany. Tedy. To neustále říká Allison. Nejspíš bych jí měl dát za pravdu, jelikož mě nic jiného nenapadá. Rané dětství si nepamatuji. První vzpomínky mám až od mých šesti let, kdy jsem poprvé vstoupil před kopuli. Z předchozích let mám jen černou šmouhu. Vzpomínky mi chybí, jako by někdo vytrhl desítek stránek z obsáhlých kapitol. I když jsem byl malé dítě, vím, že se něco stalo. Něco.

Posadím se, když se mi dech ustálí a pocit v hrudi zmizí. Svítá. Přes zamlžené okenní sklo prosvítají žlutozelené paprsky. Já se nejspíš nikdy nedočkám čistě žlutého slunce... Kéž bych mohl vidět čisté nebe a tisíce hvězd na nebi. Tam, kde se vyskytovala polární záře, stále existuje jen černo. A to se vyčištění snažíme docílit tak dlouho...

Ještě zbývá dost času, než bude hotová snídaně. Většina lidí nejspíš stále spí. Nevím, proč jsem tak brzo vzhůru. Moje oči nechtěli být déle zavřené. A teď se z nich valý proudy slz. Hořce mi smáčí tváře a urychleně padají na má stehna. Z úst mi unikne vzlyk. Přes slzy se zadívám přes pokoj, který mi teď připadá ještě větší. Podlaha se hýbe jako rozbouřené moře. Jsem beznadějný...