Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/36.- Hřbitov/

Po tom, co se odehrálo mezi mnou a Ellen, jsem se rozhodla vrátit se domů. Ačkoli mi cosi našeptávalo, abych se o to nepokoušela, bylo mi to úplně jedno. Byla jsem tak rozhozená, že mi bylo lhostejné úplně vše.

Cestou jsem přemýšlela úplně nad každou blbostí a hlavně nad tím, jak byla celá tahle hra úplně nemožná. A ne? Ten, kdo nevěří v magii dávné minulosti, by přemýšlel stejně, jako já.

Rovněž jsem se divila, že můj bráška uvěřil všem těm kecům, kterým se po celou dobu vyhýbal a přesto prozřel jako první z nás. Jak absurdní.

Stejně tak, jako mé myšlenky spěchaly zpátky domů, spěchala jsem i já.

Než jsem se nadála, ocitla jsem se na cestě, která se napojovala na tu do Janovky. Pomalu, ale jistě, se stmívalo. Ne, že bych se bála, ale nahnáno jsem měla poměrně dost. Ještě nikdy jsem v Cetvinách nebyla takhle sama. Vždycky se mnou byl Ben, ale ten byl dnes bohužel doma.

V žaludku se mi obracel sklíčený pocit strachu a něčeho, co se dalo těžce popsat slovy. S těmito emocemi jsem si založila ruce do kapes svých tepláků a s nejistým výrazem ve tváři se rozhlížela kolem sebe, až jsem pohledem narazila na objekt, jenž mi byl velice známý. Ruce jsem vyndala ven z kapes a vydala se k rotě.

V pomalém kroku jsem si všimla, že byla v některých místnostech nová okna. Ty další to teprve čekalo. Před vchodem visela železná cedule s nápisem "Nepovolaným vstup zakázán! Pozor, soukromý pozemek!"

Já jen znechuceně zapoulela očima, překročila řetěz, jenž byl natažen přes dveře a vstoupila do jejího nitra. Okna sice byla místy vyměněná, ale nepořádek tu byl stejný, jako v den, kdy jsme se sem vydali zahrát si paintball. Při tom všem rozhlížení se okolo sebe a zmatku jsem si přeci jen něco uvědomila.

Tady celý ten bordel začal.
Na to jsem si s nechutí odfrkla.

,,A tady to taky musí skončit," zamručela jsem si v duchu. Kráčela jsem hlouběji do jejího nitra, až jsem narazila na zadní východ. Opatrně jsem překročila práh a rozhlédla se kolem.

Lavička, na které jsme sedávali, byla teď vejpůl, křoví za ní bylo ořezané, ohniště bylo pryč a obraz, pod kterým jsem vždycky sedávala s Ellen, byl pomlácený.

,,Ten nový majitel se tu tedy musel dost vyřádit," pomyslela jsem si a pod obrazem jsem po chvilce objevila něco, co vypadalo jako dřevěná truhla.

Sice bych to dělat neměla, ale hrozně mě zajímal její obsah. Truhlici jsem opatrně vzala do rukou, sedla si na lavici a lehce si ji položila na stehna.

Divila jsem se, že neměla nějaký zámek či kód nebo jak se těmhle věcem vlastně říkává. Víko z truhlice bylo lehce pootevřené, takže se dala snadněji otevřít. Pod víkem se nacházela papírová cedulka s nápisem "Majetek Elleonor Winchesterové".

Ze začátku měla v tuhle jen nějaké papíry s nápisy, kresby, staré fotografie, a pak jsem narazila na něco, co vypadalo jako kniha. Kniha to nebyla, byl to deník.

Měl zvláštní obal, nejspíše ze slonoviny, či něčeho takového. Místo zámku, který jsem jsem měla já na notesu, vlastnil vázání. Věděla jsem, že bych měla respektovat její soukromí, ale má zvědavost mi to nedovolila, tudíž jsem neodolala a se zvídavým okem nahlédla do nitra toho deníku.

Prolistovala jsem několika stránkami až jsem narazila na jednu, jež pocházela ze dne 21.5.1793

Milý deníčku,

Dnešní den nebyl zrovna jeden z nejlepších. Proč? Otec je na tom se svou nemocí hodně špatně a má sestra se už tři dny neukázala doma. Neustále se po ní shání a pořád se ptá, kde je. Ani já s bratry nevěděla, kam se Celest poděla. Naposledy si s námi hrála na návsi pod kašnou. Na moment jsme ji spustili z očí a rázem byla pryč. Od té doby jsme ji neviděli. Co mám teď otci říct a jak to vysvětlím mé matce? No nic, už budu končit, matka chystá večeři a já nechci přijít pozdě.

Sotva jsem dočetla těch pár řádků, žaludek se mi stáhl o to více. Sama jsem netušila, proč se mi to dělo.

Chtěla jsem číst dál. Vědět, co se stalo, ale něco mi říkalo, že to nebyl dobrý nápad. Deník jsem zavřela a vrátila zpět do truhly na jeho původní místo.

Se sklíčenými pocity jsem vysedávala na dřevěné lavici a zírala někam do prázdna.

*

Cestou k východu jsem si opět kladla otázky typu ,,Jak" a ,,Co" ,,Jak ses do téhle situace dostala?" ,,Co teď hodláš dělat?"

Všechny otázky mi neustále běhaly hlavou, ale odpověď jsem nedostala ani na jednu z nich. Kéžby alespoň na tu jednu, situaci by mi to značně ulehčilo.

Z roty jsem si to mířila rovnou domů, na Janovku, kde jsme aktuálně trávili veškerý svůj volný čas. Jak jsem tak šla plouživým krokem, v hlavě mi zazněla věta, jež mi matka sdělila před několika dny:

,,Chtěla jsem tě ochránit, tady budeme v bezpečí,"

,,To těžko, mami." odfrkla jsem si znechuceně a rozhlížela se kolem sebe. Kráčela jsem mátoživým krokem a najednou se mě zmocnil pocit, že mě někdo sledoval.

Kostel se mi ztrácel za zády, a tak jsem se pro jistotu ohlédla za sebe, když v tom jsem ve věži zahlédla obrys tmavého stínu, jenž vzápětí rychle zmizel. Jelikož mě záhadný stín vyděsil, přidala jsem do kroku.

Byla polovina léta a slunce neskutečně prahlo, alespoň stromy mi dělaly stín. Došla jsem ke hřbitovu, kde jsem se zastavila a zírala někam do prázdna.

Ten hřbitůvek byl zvláštní. Nebyl ani malý, ani velký. Nacházelo se tu pouze pár náhrobků a křížek na mramorovém podstavci uprostřed, pod kterým se nalézala ještě dřevěná lavička na sezení.

Po momentě jsem si všimla jednoho zvláštního náhrobního kamene, který byl vzdálený od těch ostatních.

Lákala mě touha se na něj podívat zblízka. Bránila jsem se tomu, ale jak se znám, své vnitřní touze jsem podlehla. Otevřela jsem branku, která lehce zaskřípala a vydala se směrem k záhadnému kameni.

Onen náhrobek byl celý zarostlý, takže jsem stěží přečetla jméno na mechem prorostlém kameni. Opatrně jsem mech z kamene odstranila a z toho, co na kameni stálo za nápis, strnula hrůzou.

,,Iris Frydrichová?" koktala jsem ze sebe písmenko po písmeni, když v tom jsem za sebou zaslechla ženský hlas, jež mi byl velice povědomý.

,,To tys vyřkla nahlas mé jméno, dítě?" řekla ta osoba stojíc za mnou a já se na její dotaz bleskurychle obrátila čelem. V ten moment jsem nemohla uvěřit svým očím.

_______________________________________

Tak to vypadá, že se dostáváme k vyvrcholení děje😊 pomalu, ale jistě.