Love triangle |°Yoonseokmin°|

YOONGI

Dnes jsem do školy téměř běžel.

Nemohl jsem zůstat doma, takže tam musím být co nejdřív, abych se vyhl co nejvíce lidem a mohl se někde schovat.

Rychle jsem vlítl do dveří a školník po mně hodil zamračený pohled.

S omluvou jsem vyběhl ke skříňce a hodil tam boty, dvířka skříňky jsem pak zabouchl a rozběhl se na druhou stranu školy.

Dvě holčiny šly naproti mně, ale byly očividně moc zabrané do své konverzace než aby si mne všimly.

Rychle jsem okolo nich prošel a očima zkoumal jména tříd.

Dorazil jsem až k záchodům na konci chodby, nenašel jsem žádnou vhodnou učebnu, takže jsem vyšel schody a začal prozkoumávat druhé patro.

Učebna historických věd mě zaujala, projel jsem rozvrh, ale zjistil, že hned druhou hodinu bych musel pryč.

Šel jsem dál.

Násťenka...proč mě to nenapadlo dřív!

Rychle jsem přiběhl a projel suplované hodiny a učitele, kteří dnes chybějí.

Mr. Dampsay, který má realistické malování tu dnes není celý den, což by znamenalo, že malírna musí být volná.

O dvě učebny dál jsem se zastavil přede dveřma a projel rozvrh.

Všechny hodiny měl Mr. Dampsay, štěstí.

Zaplul jsem do učebny a zavřel za sebou dveře.

Šel jsem do přední části učebny, kde byla učitelská lavice, pod kterou bych se v případě ohrožení schoval.

Sedl jsem si na zem před tabuli a opřel jsem se o židli, batoh jsem si položil vedle mě.

Přemýšlel jsem.

Nad Hoseokem.

Nad Jiminem.

Byla to chyba.

Měl bych jim to říct.

Měl bych se Hobimu omluvit.

Ale co bych asi řekl....

"Promiň, že jsem tě ojel"

....ne.

Hoseok je docela optimista, takže bych mu v této situaci mohl pomoct najít něco dobrého...

"Buď rád, že jsi neotěhotněl"

...

Myslím, že to úplně neocení.

Z mých myšlenek mě vyrušilo zvonění.

Jeden z nejvíc nenáviděných zvuků světa.

Chtěl jsem si vytáhnout mobil, ale najednou jsem slyšel otevření dveří a jejich následné zabouchnutí.

Rychle jsem vlezl pod lavici a poslouchal, co se bude dít dál.

Slyšel jsem však jen něčí přerývavé dýchání, vypadalo to jakoby brečel.

Opatrně jsem odsunul židli o pár milimetrů a vykoukl jsem zpod lavice.

...mám opravdu štěstí.

Hoseok se opíral a lavici a stíral si slzy, jeho vzlyky byly slyšet až ke mně ikdyž se je snažil tlumit rukou.

Mám vylézt nebo zůstat pod lavicí?

Když tu zůstanu, tak on nejspíš taky a pak mě tu najde a bude to trapné, ale když vylezu budu s ním muset mluvit.

Nabral jsem do plic vzduch a pomalu se postavil.

Nevypadalo to, jako by mě zaznamenal, tak jsem si přiložil ruku k ústům a odkašlal si.

Prudce se otočil.

Chvilku bylo ticho.

Jak to jen říct....

,,Hobi..."

,,Nemusíš nic říkat, jsem si jistý, že to samé jsem před chvílí slyšel od Jimina!" Vyjekl a popadl svůj batoh.

Překvapilo mě to...byl snad Jimin důvodem, proč brečel?

,,Byla to jen chyba a hrozně toho litujete, chápu Yoongi, sbohem" naposled si utřel oči, a pak vyšel ze třídy.

A já?

Zůstal jsem tam stát a sledoval ho odcházet. Zlomeného a zklamaného.

***
Helou 💕🌈 doufám, že jste čekání na update přežili 😅

I 💜 u