OneShots

JaeBrian (n.2)

„A-ahoj jmenuji se Brian a moc se těším na náš společný semestr" a sakra, teď sis to zazdil. Jsi strašnej...... Jak si můžeš myslet, že takhle můžeš lidí oslovit..... Super.... Ztrapnil ses před svým crushem.

„Děkujeme ti. Nyní si můžeš jít sednou na místo vedle toho kluka co má sluchátka v uších a dostane další dutku." pronesl učitel a ukázal na Jae-ho. Sedl jsem si vedle nejtalentovanější osoby školy a fetoval jeho parfém, který voněl přes půl třídy.

„S-smím se podívat do učebnic? Potřebuji si je koupit a doplnit učivo...." snažil jsem se navázat konverzaci.

„Já je nemám. Zeptej se těch šprtů před námi malej." ohrnul nos Jae a já cítil, jak se moje reputace propadá do země.

Po zbytek hodiny jsem si zapisoval na do bloku zápis, pozoroval Jae-ho spící tvář a užíval si jeho přítomnost.

„Pane Kang, byl byste tak laskav a společně s Parkem si doplnil učivo?! Oběma to přispěje. Věřím že na něj budete mít dobrý vliv.“ ozval se učitel.

„D-dobře pane.“ přikývl jsem a nervózně si žmoulal cíp od košile.

A tak vše začalo..... Každý čtvrtek jsem s ním býval u nás. Oběma se nám zlepšily známky...... I naše kamarádství se prohloubilo. Už jsem se nebál mu položit ruku na rameno, aniž by mi ji urval. Ani jeden z nás neměl zábrany toho druhého pozlobit, rozcuchat nebo obejmout.

Bylo mi s ním krásně. Všechny moje části oblečení vždy nasákly jeho vůní a mě se pak po večerech moc dobře usínalo. Nemohl jsem mu to říct..... Nesměl.... Musel jsem udržet to nejhezčí co mezi sebou máme, kamarádství. Jen kvůli mé sobeckosti bych ho ztratil. To nesmím dopustit.

Každým dnem to bylo pro mě těžší a těžší si ho držet dál od těla.... Ještě teď, když mě zapojil do školního hudebního projektu Day6, jsem s ním trávil každé odpoledne. Samozřejmě i se zbytkem kapely, ale pro mě jako by v tu chvíli nebyli..... Jsem maniak....

„Brienie zase jsi někde v oblacích s Jennie. Ale víš, že je úplně jiná liga.... Tak teď se soustřeď“ ozval se sametový hlas mého andílka.

„D-dobře“ odpověděl jsem, ale to jsem už ležel na zemi. Přece jen 3h spánku každý den a nedostatek cukru dá tělu zabrat.

To už se strhl frmol. Sanitka mě převezla z ošetřovny do nemocnice. Nic jsem neslyšel. Necítil, jen temnota byla mým společníkem.

Probral jsem se až za pár dní. Své slabé oční víčka jsem opatrně otevřel a uviděl u svého těla opírat se Jae-ho božskou tvář.

„J-Jae...“ jediné co jsem stačil vypustit z úst. Jeho obličej se rozjasnil. Jeho černé kruhy pod očima mě k smrti vyděsili.

„Co se stalo? Kd-“ nestačil jsem se divit, když se jeho rty objevily na těch mých.

„To už mi nikdy nedělej.“ objal mě a tričko mi zvlhčily jeho slzy. V tu chvíli jsem se cítil bezpečněji než kdy předtím.

„Neudělám slibuji.“