OneShots

YoonMin

Sedím nad krabičkou.

Musím vám říci, život na mě nebyl zrovna nejhodnější.

Už od 4. třídy mě lidé nenáviděli. Těžko říci, čím to začalo, ale vždy, když skončilo vyučování, si mě nejedna parta vyhledala a pobila do krve.
Psychické vydírání bylo taktéž na mém denním pořádku a něco říci psychologovi či rodičům bylo naprosto zbytečné. Nikdo to nedokázal dosvědčit. Nebyl totiž kdo. A že by někdo věřil někomu, jako jsem já... heh, dovolte, abych se zasmál.

Tak to pokračovalo a pořád pokračuje.

Připadám si jako voják co přežil druhou světovou. Tehdy civilisti, co museli brát životy pro "vyšší dobro". I když třeba nechtěli a byli k tomu z povinnosti nuceni. Některým se to dostalo do hlavy, někteří to stále dělali s odporem. Záleželo na povaze daného člověka.
Teď válka není a oni nemají co dělat. Většina skončila ve vězení, nebo se zabili. Jak už jsem řekl, záleží na povaze daného člověka.

To samé platí pro mě.
Akorát u mě nahrazuje válku šikana.

Jsem starší, ona činnost, kterou se snaží školní vychovatelé marně vymýtit, mi pomohla se postavit na roztřesené zesláblé nohy, které jsou doteď plné hluboký jizev. Rány zašité časem se jen tak nehojí. Hnisaly a nadále se prohlubují každým dnem...

A heleme se!

Nová škola, nový kolektiv, nikdo mě nezná, můžu pomalu umírat v rohu.

První měsíce jsem si to tu zamiloval. Chytří lidé, starají se jen o sebe, nádhera. Pár měsíců po tom mě však zase zavrhli... a i ti, od kterých bych to nečekal...

Kapičky krve se hrnou proudem z mého ramene, kotníků, zápěstí a když mi to nestačí, tak i z čela. Moje stříbrná nejlepší kamarádka mi udělala zase dobře.

Krev nechám zaschnout, následně si obléknu dlouhý rukáv a černou mikinu. Vyrazím tam, kam jsem se první čtvrtletí tak těšil; pořád samé předměty, testy, žádná změna. Co jsem si taky mohl myslet.

Jedu na vojenský trénink. Je tu příšerný kolektiv, přičemž mému špatnému pocit z tohoto místa přidává nedostatek spánku, jídla, energie. Zkolaboval jsem 2x a to ještě držím dietu, takže nedostatek jídla mi nedělá problém.

Vojenský trénink skončil a já mezi posledníma doběhl do cíle. Uprostřed ranního výklusu, když jsem viděl jedoucí auto chtěl jsem pod něj tak hrozně moc skočit. Ještě ten nátlak plukovníka i ostatních namakaných svalovců co ubližovali i mému jedinému příteli, co byl mladší než já.

Vždy jen přišel s monoklem po bitce a já ho musel utěšovat. Každý večer mi brečel v náručí a tolikrát jsem ho musel držet aby z toho balkonu neskočil.

Ano opravdu měli jsme balkon. Bydleli jsme v podkroví. Ještě s 5klukama co nebyli na nás zasedlí. Každý den 60km na kole tam a zpět do tělocvičny. Jeli jsme jako korálky na řetízku. Já byl za Jiminem který je velice dobrý tak mi pomáhal překonat sám sebe a svoji bezmoc.

Na tréninku jsem dostal vždy ty kretény, takže jsem vždy ukončil s otřesem mozku či vyraženým dechem.

Konečně jsme doma. Pořád jsem v kontaktu se všemi z našeho podkroví.

Zase škola.... Dívka co se mi líbila, tak si řekla, že radši bude s holkou tak mě opustila a tak i možný důvod k životu.

To byla poslední kapka.... Nyní sedím nad krabičkou...... Lupne to nejmíň 30x a malé bílé kuličky se válí na koberci kde právě sedím. Mám tu vodu v hrnku s králíčkem od Jungkooka. V tom mi cinkne mobil. Přečtu si zprávu. Je od Jimina......

Ahoj dlouho jsme se neviděli jedu zrovna do Daegu tak mi napiš kde bydlíš stavím se. Zatím paaaaaaaaa

Když si to přečtu.... Na chvíli zaváhám zda to doopravdy chci udělat....

Nakonec bez přemýšlení vezmu do ruky hrst pilulek jejichž velké množství je smrtelné. Dal jsem do dlaně asi ¾ krabičky a zalil je vodou...... Moje tělo se začalo klepat.....

Najednou se mi před očima objevila silueta mých sourozenců, dalším zábleskem byla vtipná scéna kdy mě Kookie a Chimchim lechtali. Najednou jsem byl jak kdyby mi přeskočilo......

Letěl jsem na toaletu a horlivě si strkal prsty do krku, abych si vyvolal dávicí reflex. To se mi však nepodařilo..... Léky se příliš rychle vstřebali. Lehl jsem si do postele a jakmile jsem zavřel oči hlava se mi zatočila..... Bál jsem se je znovu zavřít. Moje tělo se celé klepalo. Hlavně nohy se třásly. Moje tělo pohltila temnota... Ráno se probudím. Hruď mě tlačí... Ale.. . Přežil jsem..... V duchu jsem se tak proklínal. Proč si nedal rovnou celou..... Hned ten den jsem napsal Jiminovi že mu dlužím život. A doteď mu to nezapomenu.